Mužské a ženské práce

....při stavbě domu

Jako kavárenský povaleč a manuálně nezručný muž jsem to měl vždy těžké. Alespoň v české kotlině, kde za komančů byli všichni muži kutilové (proto má Hornbach, Bauhaus a Hobbytín největší tržby právě v naší zemi). A kavárenští povaleči zase byli umělci nebo disidenti (to naše rodina trochu splňovala). Jenže já jsem jednak manuálně nezručný a ještě k tomu i umělecky nenadaný. Můj otec byl chirurg s uměleckými sklony a druhá část rodiny zase kutilové a opraváři motorových vozidel. Chirurgové a lékaři to mají dobré. Nemusí prokazovat svoji manuální zručnost v domácnosti. Stačí, když zachraňují životy. Kutilové nemusejí zachraňovat životy, protože doma vše opraví a ještě musí chodit k sousedkám opravovat další věci (to už se původním ženám tak nelíbí). Umělečtí bohémové jsou zase zábavní a i když ničí život nezachrání a nic neopraví, alespoň je s nimi sranda (strýce a bratrance, co hráli na hudební nástroje a neustále dokola vyprávěli ty samé historky, jsem jednu dobu svého dětství nesnášel). Proto mi byl asi nejbližší strýc, o kterém se říkalo, že byl opilec a budižkničemu. Možná to byl jen kavárenský povaleč jako já. Každopádně jeho druhé jméno kromě Opilec bylo Lenoch. To by na mě taky sedělo.

S takovou výbavou mi je celkem záhadou, proč se pouštím do projektů typu "postavím si rodinný dům". Jasně, nepostavím si ho vlastníma rukama (stěží to zvládnu u hraček pro děti do 5 let, často rezignuji a musím si najít návod). Ale vůbec, kde se bere ta sebevražedná touha dělat něco tak šíleného, když vím, že na to nemám geny. Vždy jsem měl sen, že budu mít rodinný dům (v tom snu ale nebylo více RD..., takže mi dvě akce snad mohly stačit). A od určitého momentu a určitého věku jsem si řekl, že realita je jen iluze a proč si tedy sen nesplnit. Navíc, když hypotéky mi to umožní a evidentně nikoho nezajímá, že určitě nebudu žít do 120 let žít a nebudu pobírat takový důchod, abych to mohl jednou zaplatit. Asi se předpokládá, že přijdu s kuklou na hlavě to té samé pobočky a vykradu hotovost (což pojištovna bance zaplatí) a pak druhý týden tu hotovost vložím jako mimořádnou splátku opět na té samé pobočce banky.

Musím říct, že moje žena má tendence si hrát na intelektuálku, ale na rozdíl ode mne se stejnou bravurou zvládá všechny domácí práce. Uklid, vysávání prachu, stírání podlahy vlhkým hadrem, okna, stoly apod. Uklidí i místa, kam by mě vůbec nenapadlo se podívat (i když mi tak nějak dochází, že k domu patří). Navíc to umí velmi rychle. Já tyhle věci samozřejmě umím také. Vše jsem se naučil při mých samostatných periodách žití. Takže kromě úklidu umím vyprat jak v pračce, tak i v rukou. Znám spoustu pracích prostředků, včetně mýdla s jelenem. Žehlit umím podstatně lépe než některé naše paní na žehlení. Vařit základní věci umím taky. Někdy se mi podaří udělat i jídlo, které má všeobecný úspěch. Akorát je všude strašný bordel a trvá to 3 hodiny namísto 45 minut, co psali v návodu, který jsem v průběhu 5x změnil a inovoval, protože se ukázalo, že nemám potřebné suroviny a ty, které v receptu byly, mi stejně nechutnaly.

Přirozená dělba prací v domácnosti je u nás tak, že žena dělá ty ženské práce (naštěstí neumí ty vyloženě mužské). Já, abych nenadělal více škody než užitku, jí občas pomáhám. Díky tomu, že dům má tu nádhernou schopnost žít si svým životem a držet nás v pozornosti - že neustále je něco potřeba vrtat, šroubovat, řezat, hoblovat, brousit, utěsňovat, rýt, kypřit, válcovat, sázet, vytrhávat, sekat, zastřihávat, natírat, malovat, slepovat a jiné, tak bych měl mít spoustu prostoru realizovat se v tradičních mužských pracech. Jak jsem již řekl v úvodu, nic z toho mi není úplně vlastní. Ale proč si dům trochu neznehodnotit. Tak se pouštím (jsem nucen se pustit) do všech prací. Ale vše mi trvá strašně dlouho. Když jsem to chtěl násilně udělat rychle, nikdy to nedopadlo dobře a materiální škody či estetické škody nestály za tu námahu. Tudy cesta nevedla. Udělal jsem tedy spoustu polofunkčních poliček (nakonec tam všechny drží, ale namísto krásných 2 vrutů a hmoždinek jich tam mám třeba 6, protože ty první se nepovedly), zahrada se předělávala 3x, malování vlastně dopadlo dobře (ale namísto odpolední akce to trvalo celý týden - otec chirurg by měl jistě radost, jak pečlivě jsem se věnoval nepodstatným detailům). Obdivně jsem četl u K-řiny, co vše umí. S potěšením jsem shledal (musíte brát v úvahu, že svoji osobní laťku nemám rozhodně nijak vysoko), že kromě položení podlahy (je to příliš drahé, abych si to pokazil u sebe doma) zvládnu ty samé věci. Takže na tom nejsem tak špatně. Jsem na tom skoro tak dobře jako nějaká ženská. A pak že muži nemají být v krizi svého mužství :-) Naštěstí mě toto netrápí tak mnoho. Zjistil jsem totiž, že mě šíleně baví chodit po kutilských hausech a prohlížet si všechny ty nástroje, šroubky, laťky, dráty, lopaty. Je to paráda. Možná se pustím do stavby dalšího domu...

Co mě irituje při stavbě domu

Je jedno, kolik domů či bytů postavíte nebo rekonstruujete. Pokud zapomínáte, jste manuálně méně zručný než více a jste spíše kavárenský povaleč, tak se stejně objeví nové a nové problémy, co vás naštvou.

1. Je jedno, jakého architekta máte. Vždycky to bude jinak, než jste si vybrali podle obrázků v časáku nebo na internetu v sekci "Dům ve stylu francouzského venkova" nebo "skandinávská klasika". Podezřívám architekty, že jejich primární snahou je navrhnout si něco, co se líbí jim a o čem vždy snili, akorát na to neměli peníze, aby si postavili sami.

2. Prohlášení dodavatelů čehokoliv "Řekněte si, co chcete. My to zrealizujeme. Žádný problém." Ale neřeknou tu druhou větu, že pokud chcete garážové dveře o 16 cm širší, tak to pak není standard a je to atyp, který je o 25% dražší a dodání trvá 8 týdnů. Oproti standardním akcím, kdy dodání trvá 2 týdny a vy s tím na 100% počítáte.

3. Ustálené sousloví "moderní nadčasový design". Myslí se tím unifikovaný styl á la hotel, který teď frčí ve všech pořadech typu Jak postavit svůj sen. Spojení slov moderní a nadčasový mi stejně nějak nesedí. Nadčasový a krásný mi přijde Karlův most nebo něco mladšího...třeba motocykl Vespa. Zkrátka něco, co prošlo alespoň nějakou zkouškou času a je natolik výjimečné, že se to stále lidem může líbit. Což o něčem moderním, co zrovna včera slezlo z továrního pásu,  z principu říkat je prostě blbost.

4. To si sedne, to je normální. Event. za pár let to nebudete ani vnímat.
Nic si nikdy nesedne. Není normální, že kachličky nesedí vedle sebe. Že spáry nelícují a že někomu ujela ruky při silikování spár. Nejdříve máte pocit, že to asi je normální. Dokud neuvidíte řemeslníka, který to opravdu umí (nic proti ukrajinským doktorům, vysokoškolákům či farmářům. Ale vyučený či zkušený řemeslník, který je alespon trochu pečlivý, to zvládá.), tak skoro rezignujete. Pak se vám lépe křičí, že si vše má sednout rovnou anebo trvat na předělání. Jednou, dvakrát, třikrát. Dokud to nebude hotové. Ale je to opruz.

5. Návrhy rozpočtu jsou vždy bez DPH. A většinou tu informaci (že to je bez DPH) ani nenapíšou. Doprdele, copak je to takový problém tak doplnit kolonku s výpočtem ceny vč. DPH? Copak všichni dodavatelé to dělají dnes poprvé a neví, že normální lidi počítají konečné ceny? Nikoho nezajímá, že rohlík a mléko mají také cenu bez DPH. Protože všichni normální smrtelníci, alespoň co se staveb týče, platíme jako odběratelé konečnou cenu. Je sakra rozdíl mít v rozpočtu 1 000 000 nebo 1 150 000.

Tímto přeji K-onstruktérce K-řině štěstí při stavbě domu. Tuším, že bod č. 5 si také již prožila...

K čemu jsou děti dobré a kdy má smysl si je pořizovat 2

V čase, kdy den je vystřídán tmou a vše utichne, píše se mnohem lépe o těch dobrých důvodech :-)

1. Rozněžnění.
Pocit, když vidíte spící miminka a děti. Jsou jako andílci. Nevinnost sama. Rázem zapomenete, jak přes den děti zlobí a že rozbily talíř po babičce a banán rozmixovaly do klávesnice notebooku.

2. Veselí a čirá radost.
Radost a smích, když děláte blbosti. Není potřeba vymýšlet rafinované vtipy. Děti se smějí jen tak, obyčejným hloupostem. Někdy se chechtáme, až mě bolí břicho. 

3. Děti jsou přirozené. Dělají to, co chtějí a první dva až tři roky jsou skoro bezelstné. Má to i své temnější stránky, protože chtějí a dávají najevo, cokoli cítí. Ale je to inspirace pro náš dospělácký, civilizovaný svět.

4. Můžete utěšovat a konejšit.
V dospělém světě nemáte každý den možnost být za hrdinu, skálu, o kterou se někdo může opřít i konejšivou náručí, kde se mohou schoulit. Pro děti tímhle vším jste bez ohledu na to, jak mizerně se cítíte. Stačí je pochovat v náručí.

Pokračování příště

Jak jsem se zamiloval

Už je to nějaký pátek, co se mi to stalo naposledy. Ale teď to přišlo s o to větší silou. Potkali jsme se náhodou na internetu přes video na Youtube. Stačil jediný klik mimo mé obvyklé sportovní kanály, co sleduji. Velký Bratr Google asi ví, co má nabízet v doporučených videích, protože za normálních okolností bych rozhodně na tento typ lidí neklikal.

A pak se to stalo. Jako blesk z čistého nebe. Během 3 dnů a nocí audio-video seznamování jsem byl beznadějně ztracen.V hlavě mi pořád zní jeho slova a melodie jeho hlasu. Ano, je to muž. Úžasný mladík, který mi prostě učaroval.

Jmenuje se MIKA. Doposud jsem toto jméno znal z knihy Egypťan Sinuhet a pak trochu v záživnější verzi jako kapelu Waltari.

Obvykle hudbu neposlouchám nějak cíleně. Což je asi škoda. Mohl jsem se zamilovávat mnohem častěji. Ale na druhou stranu jsem nikdy nebyl skalní fanoušek čehokoli a stádnost příznivců je mi celkem cizí.
Znamená to, že mám jen velmi povrchní přehled o populární hudbě, který se omezuje na to, co občas zaslechnu v rádiu. Kdybych se o hudbu trochu více zajímal, tak by mě vůbec nepřekvapilo, že Mika měl své největší hity už v prvním albu, kterým (prý podle kritiků) uhranul celý svět jako osvěžující kometa.

Bylo pro mě tedy velkým překvapením, kolik písniček tak trochu znám nebo jsou mi povědomé. Potud OK. To se stane. Ale já jsem v poslechu a sledování videí začal fičet jako náctiletá holka a ten chlápek mi přijde naprosto úžasný. Nejraději bych ty písničky poslouchal pořád. Pak jsem sledoval jeho rozhovory. Málem jsem spadl pod stůl, když jsem objevil, že bydlel jako dítě ve Francii a mluví plynně francouzsky. Zbožňuji jeho interview i jeho podivně skákající taneční kreace (což se prý správným chlapům dle recenzentů líbit rozhodně nemůže).

Začal jsem jeho tehdejším největším hitem Relax a říkal jsem si, co asi tak dalšího mohl natočit, když o něm nyní ani pes neštěkne. Ó, jak jsem se jen mýlil (resp. jak neznalý ignorant jsem byl).
http://youtu.be/RVmG_d3HKBA


Pak jsem viděl klip Elle me dit
http://youtu.be/NiHWwKC8WjU


Vůbec jsem netušil, že MIKA je také autorem písně Happy Ending. To už jsem mu beznadějně propadl.
http://youtu.be/oFkSMHle8-M


a další a další..

Trochu mě udivilo, že obdivné příspěvky u jeho videí píší adolescentní holky a gayové. Na chvíli jsem zapochyboval o své výlučné heterosexuální orientaci, protože mi to samotnému přišlo trochu divné, jak jsem se choval. Jsem poměrně racionální člověk a showbiz (zejména herci a hudebníci) mi nijak obvykle neimponují. Takže si prostě užívám své období hudební zamilovanosti :-)

Proč?

Už je to tady. Přišlo období otázek "proč"?

Jak asertivně přivést tátu k šílenství
Táta: Pojď jíst.
Syn: Proč?
Táta: Abys byl silný a hodně rostl.
Syn: Proč?
Táta: Když budeš silný a budeš růst, tak například uneseš větší hračky a dosáhneš nožičkama na šlapací kolo.
Syn: A proč?
Táta: Jak proč? Vždyť jsi chtěl unést větší hračky a chtěl jsi jezdit na novém kole a nemohl jsi. Tak proto. Syn: A proč?
 Táta: Prostě proto.
 Syn: A proč proto?
 Táta: Prostě proto a když nebudeš jíst nebudou pohádky a půjdeš okamžitě spát!
Syn: Proč?
Táta: říkám ti, nech toho!

  Proč chodím do práce
 Syn: Táto, kam jdeš?
 Táta: Do práce.
 Syn: A proč?
 Táta: Abych vydělával peníze.
 Syn: A proč?
 Táta: Abych za ty peníze mohl koupit různé věci. Lízátka, chleba, boty, hračky, zmrzlinu.
 Syn: A nanuk taky?
 Táta: Nanuk taky.
 Syn: A co děláš v práci?
Táta: (se zamyslí a je mu blbé, že chodí do práce jen, aby vydělával peníze) Abych zlepšil svět, ve kterém žijeme.
 Syn: A proč?...

Letní výzva č. 2 - šaty bez ramínek

Update letních výzev.
Zdá se, že pánové si sprchování vzali k srdci a myjí se alespoň 2 týdně :-)
To některé ženy tvrdošíjně trvají na tom, že budou své zpocené nohy dávat na protější sedačky v MHD. Paní nebo slečna cca 25-28 let. Krásný účes, halenka na slavnostní příležitost, luxusně vyhlížející malá kabelka, dlouhé černé kalhoty...a vyzuté nohy vystrčené na protější sedačku. Asi jsem už ve fázi prudiče přicházejícího do středního věku, ale neudržel jsem se, schválně jsem přisedl a řekl jsem jí, že to snad nemyslí vážně a jestli by ty nohy nesundala dolů.

A teď k výzvě. Zdá se, že pěkné ženy s pěknou postavou či alespon některými částmi postavy vypadají skoro ve všem šik. Některé kusy oblečení bohužel nejsou určeny všem ženám. Obdobně jako kamaše nebo legíny, tak i šaty bez ramínek opravdu nejsou sexy a pěkné na všech postavách. Myslím takové ty šaty, jak končí nad ňadry a nedrží je žádný další podpůrný mechanismus ve formě šňůrek či popruhů. Proto tato výzva, kdy raději šaty bez ramínek nenosit (nevypadá to opravdu dobře):

1. Ženy s malými nebo skoro žádnými ňadry - šaty se neustále sesouvají dolů. Měly by se vidět, jak každých cca 15 sekund vytahují šaty nahoru, aby pořád nepadaly. Tento rutinní pohyb dává veškeré eleganci a sexy pohledu totálně na frak.

2. Šaty, které mají ochablou gumičku a nepomáhá jim ani neustálé pravidelně popotahování. Lepší jsou ty, kde je opora v kosticích nebo nějakém drátěném systému či co to je a drží to.

3. Ženy s příliš velkými prsy, která si oblečou příliš malé šaty v oblasti ňader. Šaty asi nepadají kvůli tomu, že nemají žádnou oporu, ale svezou se dolů naopak proto, že objem ňader ponořených do malého prostoru vytváří vztlakovou sílu, která prostě potřebuje stejný prostor a objem jako je ponořená část tělesa (a nyní mohu vrátit vysvědčení ze ZŠ).

4. V naprosto nevhodných situacích - typicky při nějaké manuální práci, kdy je potřeba různých pohybů, předklánění se, nošení různých věcí apod. Tyto šaty jsou buď pro slavnostní příležitosti, vč. zkoušek ve škole, kde je potřeba zapůsobit na učitele anebo pak vysloveně letní s gumičkou k vodě. Ale ani jedny nejsou určeny k hopsání s míčem a upřímně řečeno i diskotékové tance v těchto šatech, které měly původně elegantní a sexy,  se pak zvrhnou v neustálé držení padajících šatů, kdykoli paní dá ruce v radostném opojení nahoru. Na druhou stranu kolemjdoucí muži na lovu to rozhodně zaregistrují. Mně osobně to ovšem přijde trochu vulgární.

6. Další případ, kdy je vyloženě nerozum mít na sobě šaty bez ramínek, je situace, kdy máte nákup v jedné ruce, kabelku v druhé ruce a běžíte třeba na tramvaj. Vše se houpe a skáče. Za normální situace se majitelka elegantních sexy šatiček vrací k bodu č. 1 nebo 2 a pokouší se horní část popotáhnout nahoru. Jenže už má plné ruce...

7. Postmoderní doba kombinuje zdánlivě neslučitelné žánry a situace. Jednou z nich je i žena, která si vykračuje v šatech bez ramínek a na zádech má krosnu či jiný pořádný batoh. Batoh samozřejmě zneužívá situace a jak je nalepený zezadu na záda ženy, tak při každém zhoupnutí posouvá směrem dolů i okraj šatiček bez ramínek. Je to od batohu zákeřné a šovinistické. Ale od té ženy to zase není zrovna chytré, kombinovat tyto dva  módní prvky.

Mladší já

Ještě před pár dny jsem si připadal mladý. Tak o deset až patnáct let. Navíc jsem restartoval svůj oblíbený sport a byl jsem schopen porážet kluky právě o těch patnáct let mladší. Což ještě posílilo mé poměrně slušně vysoké sebevědomí. Ale asi to bylo jen takové vzedmutí. Pořád vidím vrcholové sportovce, kterým se říká veteráni (ve 34 až cca 40) a podléhám nějaké iluzi, že bych byl i po 40ce schopen nějakého výkonu. Aby nedošlo k mýlce. Neporážel jsem mladíky díky své fyzické síle, ale díky zkušenostem a odolnější psychice. Kdyby mi některý z těch testosteronových mladých granátů dal facku, tak udělám 3 kotouly vzad a vstanu za 3 minuty. Deprese se ještě zvětšila, když jsem začal popadat dech po výšlapu do 3. patra poté, co nejel výtah. Cílové 4. patro jsem sledoval zespodu a trapně jsem zdolal poslední schody rychlostí horolezců, kteří lezou posledních pár metrů na Mount Everest (pravděpodobně ta jejich rychlost je x-krát větší). Jako bývalého vítěze různých soutěží v běhu, skákání a jiných podivných tělocvičných aktivit mě to dosti vystrašilo.

Jak si tak čím dál více přemýšlím o svém nenadálém fyzickém úpadku a jedu metrem, tak koukám, jak do vagonu vstupuje štíhlý mladík. Nejdříve jsem ho viděl spíš zezadu a z boku. Pak se otočil. Málem jsem upadl. Vypadal skoro stejně jako já. Samozřejmě před takovými 25 lety. Štíhlá postava. Husté černé vlasy. Snědá barva kůže. Ale hlavně mi byl šíleně podobný v obličeji. Musel jsem se ovládat, abych na něj necivěl a nevypadalo to blbě. Legrace je, že tuhle představu mladistvé svěžesti jsem měl do nedávné doby bez ohledu na věk a pravidelný pohled ráno do zrcadla. Člověk se musí podívat až na fotky, aby viděl, že se změnil. Anebo potkat své já mladší o dvě desítky let. A pak se podívat do odrazu okna a vidět se v současné realitě. To, co jsem viděl, nechci popisovat (samozřejmě, že to není tak strašné, ale v porovnání s tou mladistvou svěžestí mého mladšího dvojníka, to je špatné).

Jedno poměrně fungující psychologické doporučení říká, že jsme do velké míry takoví, jací se vidíme. Nahlížíme-li na sebe jako na krásné, chytré a přitažlivé bytosti hodné lásky a hodné kvalitních partnerských protějšků, tak náš život prostě takto funguje. Akorát je k tomu potřeba nezaobírat se se fotkami z mládí, začít víc cvičit a až se to zlepší, tak si začít dokazovat, že na to ještě mám. Klasická krize středního věku a blbnutí se blíží. Ještě že jsem opustil akademické prostředí a nemusel tak odolávat pokušení s mladšími dívkami. Po zlepšení fyzické kondice si zajdu změřit síly s vysportovanými mladíky a bude vše OK. Intelektuální kecy v pracovním prostředí jsou sice fajn. Ale naše kultura hodně pomíjí fyzické potřeby mužů. Alespoň že existují bezpečné sportovní náhražky boje a nazýváme to soutěžení.

Mizerný sex (ve městě) a co s tím

Když běžel seriál Sex ve městě poprvé, líbil se mi. Je tedy pravda, že jsem se na začátku musel dívat kvůli přítelkyni. Ale klidně přiznám, že mi to přišlo vtipné, včetně různých postřehů o vztazích.

Teď běží nevím kolikátá repríza. A zdá se mi to čím dál horší. Někdy až patetické. Čím dál horší scénář. Hloupé prupovídky.

Je moje chyba, že občas nestačím jít do postele a zavřou se mi oči. Pak je otevřu a vidím tam Kerry. Teď byla v posteli s novým chlápkem. Strašně se nudila. Ležela pod ním. On se pokoušel o nějaké pohyby. Pořád nic. Ani slovo. Pak toho nechali.

Pak o tom trochu kafrala s kamarádkami. Které ji odpovídali podle svých rolí v seriálu (podporující, je to na hovno, kup si pořádné sexy spodní prádlo). A Kerry se pořád a pořád divila, že to prostě nebylo báječné a úžasné a že očekávala něco výjimečného.

To mě tedy podrž. Carrie Bradshaw ví hodně o sexu a nebojí se zeptat. Proč se tedy nezeptá sama sebe: Jak může ženská po 30ce očekávat, že něco bude báječné a úžasné, když si lehne na postel a bude tam ležet jako leklá ryba? Svatá prostoto. Svatá prostato. Zkus hejbnout trochu zadkem. No nic.

Léto budiž pochváleno (a provoněno)

Nebudu si dělat iluze. Chlapi v létě smrdí. Víc než v jiných ročních obdobích.
Nemyjí se tak často. A nepoužívají deodoranty či zásypy, které zacpou potní žlázy a pak se vytvoří různé exémy a kožní problémy.

Je tedy namístě výzva pro muže.
Umývat se nejméně 2x denně! A ráno použít deodorant. Nebo aspoň biolit.
I chudáci v zemích Asie se umývají 2-3 denně. A nesmrdí.

Výzva pro ženy.
Nepoužívejte v parných dnech martensky nebo kozačky a pro větší pohodlí si rozhodně nevytahujte nohy z těchto uzavřených bot ven!!

K čemu jsou děti dobré a kdy má smysl si je pořizovat

Nejdříve začneme tím, kdy a z jakých důvodů si děti nepořizovat

1. Jako náplast na problémy ve vztahu
Například, když je paní nebo pán nevěrný a jako pár se dohodnete (nebo jeden z toho páru), že dítě by to mohlo slepit a stmelit. Že vyšší princip starosti o dítě zacelí ty rány. Obdobně jako když jsou povodně a najednou je starost o záchranu domu a práce na renovaci důležitější než provozní neshody. Bohužel to je jen krátkodobé řešení. Neshody po roce až dvou vyplavou na povrch znovu. Ještě silněji. Doplatí na to dítě a jeden z dvojice má vždy pocit, že ztratil další roky života vedle někoho, s kým mu není dobře.

2. Prostředek proti nudě a stereotypu ve vztahu
V podstatě taková alternativa k neživým plyšákům, pak živým psíkům a králíčkům.
Lidé, kteří žijí vedle sebe namísto, aby žili alespoň částečně spolu považují zhusta za dobrý nápad pořídit si dítě jako impuls pro oživení.

3. Milá a živá hračka, která po nějaké době roztomile žvatlá
Dítě je nejobtížnější hračka na světě. Mnohem obtížněji ovladatelná než psík nebo kočka (králíček je ještě lepší). Dítě je totální nasazení v bojové linii. Spánková deprivace. Rozkousané bradavky (u žen). Téměř všechny ženy vám pod rouškou anonymity řeknou hroznou věc, že se nediví těm, které na začátku po porodu skočí z okna nebo zešílí nebo v amoku dítě upustí také z okna. Je to tak obrovské vypětí, že zhýčkané ženy západoevropského světa vyhledávají psychologa a je jim úplně jedno, když si raději zaplatí chůvu, aby si odpočinuly a mají pocit obrovské úlevy, když si zase mohou zajít v klidu na kafe s kamarádkami. Naštěstí tu jsou mateřské hormony (a občas i pomáhající manžel), které jsou zase tak moc silné, že to vyvažují.
Ale to nic nemění na tom, že dítě novorozenec je převážně jen miloučká hračka. Velký omyl. Je to převážně řvoucí a kadící uzlíček. Proto je dobré využít na 100% těch chvilek, kdy je uzlíček milý a tulící se a spí. A užít si to. Většinou však usnete vysílením, takže si to užíváte prakticky v bezvědomí či spánku.

4. Zajištění na stáří
To umí jenom Romáci a občas to funguje v zemích 3. světa. Je to svým způsobem opravdu racionální rozhodnutí postavit si 4. pilíř důchodové reformy ze svých vlastních dětí. Akorát ty investice jsou dosti veliké po docela dlouhou dobu. Jedině dát jako přílohu k rodnému listu i smlouvu, která by děti zavazovala, aby se o vás patřičně postaraly, jakmile vstoupíte do důchodu. Jenže děti spíše myslí na to, až zaklepete bačkorama a něco zdědí. Jsme prostě zvrácená společnost.

..pozitivní důvody přijdou příště :-)

Deník - seznam témat, která bych měl konečně napsat a nemám na ně čas

Alespoň si to dám jako TO DO List:

Recept na šťastné manželství/partnerský vztah
- pravidla, která zvýší šance na to, že si užijete ve vztahu více. I když šťastné neznamená trvalé až do smrti.

K čemu jsou vlastně děti dobré a kdy má smysl si je vůbec pořizovat
- jako lék proti nudě a vyčpělému vztahu? nebo jako 4. pilíř důchodové reformy na vaše brzké stáří? anebo jen tak, protože to příroda po náss chce?

Manželské hádky
- všechno lítá, co peří má. Italská domácnost. Španělská domácnost. Řecký jogurt. Jak z hádek vytěžit to nejlepší.

Pravidla výběru milenky v období po rozchodu
- co brát a co nebrat. Výhody dlouhodobé přítulkuně, která neotravuje normálními věcmi. Specializace. Čas pro zkoušení nových věcí (i pro zjištění, že tohle zrovna není ten správný šálek kávy).

Které hračky nejsou dobré jako dárek malým dětem, když někam jdete na návštěvu
- hlučné, ostré, s malou odolností, s výrazným nápisem "hračka pro děti od 10 let a nebezpečná pro děti do 3 let", když děti mají 2 roky, rozpustné v puse a v rukách...

Jaký otec, takový syn aneb dědičné hříchy

Jak vyřešit nevěru

Jedna známá má trápení. Manžel ji podvádí s jinou ženou. Přišla na to prý náhodou, když vypozorovala podezřelé chování manžela s mobilem. Jako vzdělaná žena v IT si poradila s otevřením hesla telefonu. Možná tam ani žádné heslo nebylo. Zjistila, že si muž jejího života a otec jejich dvou krásných dětí píše necudné SMS s kolegyní z práce. Klišé jak prase, ale bývá to nejčastější případ. V hospodě s kamarády po fotbale se moc holek nevyskytuje. Ale v práci to často jiskří mezi muži a ženami, že požárníci od vedle musí být pořád připraveni.

Takže nejdříve byla celá hotová z různých SMS. To člověku nepřidá. Říká si, že to snad ani neměla otevírat, protože je v situaci, kdy se musí z pozice žárlivého IT hackera hesel posunout do pozice detektiva, který má usvědčit manžela z nevěry. Rozjela různé pátrací akce a schovávala se i v lesíku (jestli se dva malé keře tak dají nazývat) poblíž práce manžela. Nakonec slavila úspěch. Viděla manžela s paní, jak se nenápadně dotýkají a na rozloučenou si dali polibek. Ale pocit dobře odvedené detektivní práce (díky, komisaři Mouline, inspektore Clouseaou a komisaři Rexi) vystřídala hrůza! Domněnka se potvrdila. Další hrůza byla vizuální. Ta žena je normální tlustá šmudla. Chtěl jsem se zeptat, jestli by zklamání bylo mírnější, kdyby viděla líbající se krásku s jejím mužem, ale raději jsem si to odpustil. Možná by v této logice bylo líbání a nevěra kupříkladu s Miss Světa Taťánou Kuchařovou důvodem k poplácání manžela po rameni.

Na manžela tedy uhodila a předložila mu pár jasných důkazů. Chvíli se vykrucoval. Pak přešel do útoku, že si za to může sama a pak si změnil heslo do mobilu a PC. Což samozřejmě pro stále se lepšící hackerské umění jeho ženy byla jen výzva. A nijak zvláště těžká. Takže se za měsíc opakovala situace, kdy předložila výpis SMS a emailů.

Z návalu frustrace se spojila s partnerem té hrozné ženské a informovala ho o svém pátrání. Nejprve byl také v šoku. Společně začali vymýšlet strategie, jak své partnery potrestat a znemožnit jim další styk (pohlavní). Nic moc nevymysleli. Ale společná detektivní práce a setkávání se nakonec přesunula v neslušnou nabídku a tak si to rozdali. Bylo to docela fajn, tak v tom pokračují :-) Od té doby je známá v pohodě a má pocit, že všechno funguje tak nějak lépe.

Co je fajn, když máte děti

V tom křiku a řevu a ztráty trpělivosti je občas potřeba se utěšit nějakými pozitivními věcmi (když kecy o pokračování rodu, krev mé krve nebo otcovské pudy přestávají fungovat):

- muzete jist a mate k dispozici cokoladova kinder vajicka, ktera byste si sami nekoupili
- muzete si hrat infantilni hry s auticky a jeste vas okoli pochvali, ze jste dobry otec, ktery se venuje detem
- muzete si koupit hracky, po kterych jste jako maly kluk touzil, ale nebyly vam doprany, protoze pry nebyly penize
- muzete dojidat dobre veci po detech, protoze manzelky v tomto veku si uz vice hlidaji vahu a nebudou vam ukusovat z dobrot
- muzete se radovat, kdyz dite konecne usne (v podstate je to nekdy vetsi radost, nez radost ze spolecne straveneho casu staranim se o deti)
- muzete pri koupani nadelat bordel a nacakat vsude vodu a svest to na hru s detmi

Žárlivost

Žárliví lidé prý mají nedostatek sebevědomí.
Podle doktora Plzáka (ikony české partnerské terapie a odborníka na manželské vztahy v našich končinách) je žárlivost nemoc, která devastuje jakýkoli normální partnerský vztah.
Lidové rčení ale zase říká (anebo články v ženských časácích?), že kdo nežárlí, ten nemiluje.

Onehdá jsem potkal dívku ve věku cca 19 let, která měla přítele. A ten jí nechtěl dovolit chodit na kurzy nějakého street-free-dance (nebo tak nějak). Prý je tam spousta nakrucujících se dalších kluků a to je prostě špatně. Na jednu stranu vyprávěla, jak to byl vždy její sen, alespoň to tancování zkusit. Moc se jí to líbí a byla ze své účasti na kurzu nadšená. Kluci rádi hrají fotbal a chodí po horách. Holky zase rády tancují. Proto samozřejmě nebyla nadšená z postoje svého přítele a že by se měla vzdát něčeho, co by ji mohlo hodně bavit. Neřkuli toho, že má nějaký svůj vlastní prostor a čas, který tráví i mimo partnerské soužití.

Ovšem pohled jejího mládence byl úplně jiný. Tancování. Zpocená těla. Zpocení fešáci. Tělo na tělo. Lidové rčení (anebo opět články v časácích?) totiž jasné říká, že tanec je vlastně jen předehra k sexu. Což znamená, že ta jeho kočka (musím uznat, že byla opravdu pohledná) si to každopádně po pár lekcích tance rozdá s kolegou dalším tanečníkem. A pokud ne se spolužákem, tak určitě s tím super sexy instruktorem. Jinoch se neudržel a dokonce se jakoby náhodou šel na druhou taneční hodinu své dívky podívat. I když ho tanec nikdy nezajímal tolik jako fotbal, hulení a jeho audi 3, které dostal od otce, tak neodolal a tak trochu slídil a přišel svoji dívku zkontrolovat. Resp. zkontrolovat, kdo tam s ní tancuje.

Takže žárlivá scéna:
Ty se tady plazíš po těch tančících chlapech!
To přeci není pravda. A jakto, že ty tady slídíš a sleduješ mě? Copak mi nevěříš?
Jak bych ti mohl věřit, když vidím tohleto? Ale já tě přeci miluju, tak prostě žárlím. Kdo nežárli, tak doopravdy nemiluje!
Když mi nevěříš, tak co to sakra je za vztah?
.....

Jak by se měli lidé vypořád s tím, že žárli?

Výměna zimních pneumatik

Telegraficky

S blížícím se jarem, alespoň tím kalendářním, se v novinách a TV objevují častěji reportáže o tom, že je potřeba opět vyměnit zimní pneumatiky za letní. Opomenu to, že v mínus 10 stupních a navíc, když je na mnoha místech ještě spousta sněhu, je výměna blbost.

Dnes mi to skrze podivnou asociaci připomněla jedna paní na schůzce, kdy měla naprosto neadekvátní krátké triko, z pod kterého jí vykukovala její pořádná zimní pneumatika. Chtěl jsem rozverně poznamenat, že by ji mohla vyměnit za letní. Ale naštěstí jsem se udržel.

PS: vím, že to je nespravedlivé a že mužské pneumatiky jsou mnohem větší. Ale jsou alespoň skryté za košilí XXL.

Telegraf o lži

Telegraficky
Občas se vídám s přáteli a sousedy, kteří rozebírají svá manželství, resp. ženy to rozebírají. Muži diskusím o svých vztazích moc času navzájem nevěnují.
A jedna věc mi přijde trochu tragikomická.
Mnoho lidí lže o svých pocitech. Říkají něco jiného, než si doopravdy myslí. Někdy přesný opak toho, co cítí.
A pak se diví, když jim protějšek nerozumí. Náramně se diví. A tráví spoustu hodin kafráním s jinými o strategiích a jak a co udělat, aby to protějšek pochopil (samozřejmě beze slov, v náznacích...).

Neživíš, tak nepřepínej - část 2 aneb jsou finančně zajištění partneři lepší či ne?

Vzpomínám si na období, kdy jsem neměl moc peněz. Pak jsem začal mít slušné peníze. I sociální status (tzv. světský úspěch). Za více peněz si člověk koupí více věcí, pořídí větší komfort, kvalitnější lékařskou péči. Na druhou stranu čím více peněz, tím větší jsou výdaje. A bohužel ještě nejsem v kategorii "vatař", který ty peníze nemusí počítat. Občas mám pocit, že se ve mě pere moje šetřivá povaha a z toho pramenící falešná skromnost a některé výdaje, které mohou být za horizontem toho, co si mohu dovolit.

Co se týče vztahu peněz a výběru partnerky, tak jsem vlastně kavárenský povaleč. Možná trochu aktivnější než klasický povaleč, ale nejsem založením milovník adrenalinových sportů a plánovaných zážitků, které mají rozproudit můj tep jen proto, že se nudím. Protože se nenudím nikdy. Stačí mi přemýšlet. Nebo si číst. Nevím, jestli má smysl zaobírat se partnerkami na středních či vysokých školách. Tam peníze nehrály moc roli. I když vlastně ano. Já jsem skoro žádné neměl a "musel" jsem chodit na různé brigády a záviděl jsem ostatním, kteří měli peníze od rodičů či tetiček z NSR. Nyní mám pocit, že skoro všichni studenti makají na brigádách. Z nějakého důvodu jsem si vybíral (nebo si mě vybíraly ony) holky, co na tom byly finančně dobře. To vidím až nyní. Tehdy jsem si je vybíral proto, že se mi líbily. Až po nějaké době se zjistilo, že jsou ze zámožných rodin. Na jednu stranu to bylo fajn. Ale musím přiznat, že po nějakém čase mi to příjemné nebylo. Zkrátka i kluci musí občas zaplatit večeři nebo kino, aby se cítili líp. Na druhou stranu ke konci VŠ se již projevovala emancipace importovaná studentkami ze zahraničí, která zavedla pravidlo, že si každý platí svou útratu. Ale i tak je příjemnější pocit, když holku můžete jako kluk někam pozvat.

U bývalé partnerky se nám to střídalo. Jednu dobu jsem vydělával já více. Pak měla období cca 2 roky, kdy se finančně vystřelila do dvojnásobné úrovně mého příjmu. Upřímně vzato mě to chvílemi štvalo. Snažil jsem se to různě vytěsnit. Ale ješitnost spolu s podvědomím, které říkalo, že bych měl vydělávat více, mě dosti užíralo. Možná zbytečně. Mohu věřit slovům, že jí to nevadilo. Ale také nemusím. Pak jsem začal vydělávat lepší peníze. Bylo mi lépe.

Co se týče vztahu peněz a úcty, respektu. Peníze nejsou měřítkem všeho. Ale jsou nějakým znakem potence ve smyslu, že člověk dokáže přetavit svoji energii v alespoň elementární obživu. Pohyboval jsem se v prostředí, kde bylo hodně peněz (nikoli tedy v mé kapse), ale zároveň jsem se potkával i s lidmi, kteří žili ve slumech (v zahraničí - u nás slumy tuším nejsou). Přijde mi, že to je někdy o místě, kde se narodíte a potom ta startovní čára opravdu není stejná. Proto mám velký obdiv k lidem, kteří žijí z průměrných či podprůměrných platů, snaží se a neskuhrají (či skuhrají, ale pořád se více snaží). Samozřejmě obdivuji lidi, kteří se ze skromných poměrů dokázali vypracovat na pomyslné vrcholy.

Na jednu stranu se mi líbilo na některých ženách, že jsou zajištěné (od rodičů) a nebudou na mě vyvíjet tlak, že je musím uživit. Na druhou stranu jsem zjistil, že tyto ženy často očekávají ode všech - to zajištění. Jsou na to zvyklé a mají zhusta nepřiměřené nároky. Jakožto kavárenský povaleč, který má jen štěstí (a na rozdíl od K-řiny jsem v panice dokázal vybojovat slušné peníze prostě tím, že jsem si řekl o x-násobek toho, co by si řekl každý soudně uvažující člověk) nevidím důvod, abych naplňoval partnerce její představy a finanční nároky. Proto se mi k tomu přidává i sympatie k dívkám, které umí přiložit ruku k dílu a nepovažují vše za automatické. Divili byste se, že v některých zemích to tak je ve většině. Ale musím říct, že česká výchova dívek je lepší. I tak nesnáším holky (resp. to chování), které si libují v drahých, lépe řečeno předražených luxusních značkách oblečení, kabelek a podobně. Ovšem kvalitní se nerovná předražené. Pro každého je tato hranice jinde, to chápu.

V současné době jsem hlavním živitelem rodiny. Ale jak se počet členů začal nekoordinovaně zvyšovat, tak zjišťujeme, že je potřeba, aby i žena přiložila ruku k dílu a šla do práce alespoň na několik dní v týdnu. Jednak kvůli penězům a taky kvůli odpočinku od dětí. O penězích a investicích rozhodujeme v dobách spoření více společně. Když jsem peníze tolik nesledoval, tak mi to bylo do jisté míry jedno. Takže bych řekl, že platí pravidlo, kdo vydělává, tak může i více rozhodovat. Ale to rozhodování má také nějaká pravidla. Manželka navrhne, že se nutně potřebuje nová pračka a sušička. Já láteřím, že staré jsou ještě pěkné a funkční. Pak vyhledám nejlepší za co nejméně peněz. Pak se zhrozím, že manželka vybrala něco o řád dražší. Pak je chvíli ticho. Pak jdeme k sousedům, kde mi chlápek řekne, že ta věc za x desítek tisíc je na prd a že funkci automatického věšení prádla do průvanu nikdy nepoužili a že stačí koupit něco s určitým počtem programů. Manželka si prosadila nové spotřebiče a já mám alespoň pocit, že jsem něco ušetřil oproti původním představám. Je to neustálý boj :-)

Neživíš, tak nepřepínej - část 1

Kolegyně K. zpytuje svůj vztah k mužům skrze optiku peněz a ptá se zcela vážně.

Pánové a dámy, co vyděláváte víc: jak to děláte, že nedáte svým ženám a mužům najevo, že vydělávají míň? A že tím pádem máte větší právo rozhodovat. Já si to na jednu stranu nemyslím, na druhou stranu mě to "samo" napadá. Jak se těch podvědomých myšlenek zbavit? Nechci promeškat zajímavého muže kvůli myšlence na peníze. Přece nejsem tak povrchní. Spíš si myslím, že peníze v mých očích znamenají úspěch. Úspěch je atraktivní. Já nepotřebuju muže, který hodně vydělává. Peníze nepotřebuju. Ráda bych měla úspěšného muže. Jak od toho mám odprogramovat peníze? Je fakt, že když to dokážu s mými přáteli, tak bych to měla dokázat i s muži.

Chovám se tak, jako se chovali moji přátelé ke mně, když byl můj plat několikanásobně menší než jejich. Nikdy mi to nedali najevo a vždycky všechen program vymýšleli tak, abych se necítila méněcenná, protože na to nemám. Dělám to stejně. 

Proč mě ale napadají takové myšlenky ve spojení s muži? Jak se jich zbavit? 

Krátké odpovědi uvádím níže a které pak rozvinu v dalších článcích, protože to je téma, na které jsem narazil již několikrát a pár diskusí jsem s podobně "postiženými" ženami vedl.

1. jak to děláte, že nedáte svým ženám a mužům najevo, že vydělávají míň? A že tím pádem máte větší právo rozhodovat.

Myslím, že je to pokřivená optika, že ten, kdo vydělává více (a více živí rodinu), má větší právo rozhodovat. O čem? O nákupu domu, auta, pračky, myčky, dětských dupaček? Pokud vydělává více muž a žena je v domácnosti doma, tak ona organizuje rodinný krb a rozhoduje, co se do krbu koupí, často o všech zásadních investicích. Muž si často ponechává jen pravomoc nad svým volným časem, nákupem drahých horských kol, hodinek, aut (vlastně ani to ne, protože se nechal ukecat k nákupu velkého rodinného nevzhledného auto namísto krásného sporťáku, o kterém snil od svých 10 let...)
Ovšem tyto tendence uplatňování moci živitelů se občas projeví. Jenže to není úplně funkční pro dlouhodobý vztah.

2. Já si to na jednu stranu nemyslím, na druhou stranu mě to "samo" napadá. Jak se těch podvědomých myšlenek zbavit? Nechci promeškat zajímavého muže kvůli myšlence na peníze. Přece nejsem tak povrchní.

Tak buď si to myslíš nebo nemyslíš :-) Je jisté, že ty myšlenky jsou v tvé hlavě - takže si to prostě myslíš! Po pravdě to je tak, že se bije náhled ega a super ega. Anebo nějaké tvé rozumové vědomí versus podvědomí, které se vytvořilo ze vzorců chování společnosti okolo tebe, z knížek, které se ti líbily, něco také výchova. Zajímavé je, že považuješ faktor peněz jako rozhodovací kritérium u mužů za "povrchní". Více o tom přemýšlej. Východisko stejně musíš najít sama. Riziko těch peněz je opravdu v tom, že zajímavý a jinak kompatibilní muž nemusí prvními koly projít :-( V takovém případě budeš muset více meditovat a zkoumat, zda-li myšlenky, co tě "samy" napadají, jsou opravdu to, co chceš ty sama anebo to jsou vzorce okolí typu "takhle se to přeci má dělat a takto je to jediné správné"...

3. Spíš si myslím, že peníze v mých očích znamenají úspěch. Úspěch je atraktivní. Já nepotřebuju muže, který hodně vydělává. Peníze nepotřebuju. Ráda bych měla úspěšného muže. Jak od toho mám odprogramovat peníze? 
Úspěch je atraktivní. V podstatě sexuálně atraktivní. Stejně jako moc. A peníze taky. Ovšem to je na začátku. Myslím, že je důležitější respekt k tomu, co protějšek dělá. Respekt a úcta k jeho snaze. Spousta vědeckých studií říká, že ženy primárně vyhledávají muže s přístupem ke zdrojům (tzn. muže, kteří uspěli v boji o to, mít co nejvíce a tím pádem mají potenciál nejvíce zajistit rodinu). Zdroje jsou např. peníze, statky, kontakty, zástupně to také bývá vysoká inteligence - ale ta se nemusí krýt s finanční intelingencí). Ovšem realita skutečného života je jiná. České kotliny jsou plné lenivých mužů, s pasivně agresivním chováním a pokud nějaké zdroje mají, tak je rozhodně nedávají partnerkám (to platí jen pro většinu, nikoli pro všechny české muže od 18-do xx let).
Mé doporučení je soustředit se na charakter daného muže. Je úspěch to, že je ve svém oboru uznávaný? Je úspěch to, že je skvělým trenérem mládeže, ale bohužel to není moc placené? 

Důležitá poznámka: celé diskuse o tomto tématu by si měly vymezit, co znamená "hodně" a "málo" peněz. Pokud vyděláváš kupříkladu 180 000 Kč hrubého a pán vydělává např. jen 90 000 hrubého, tak to je sice dvakrát tolik, ale důležité je, že zvládne uživit rodinu, když budeš rok-dva s malým dítětem. To by mělo být měřítkem. Uživit (či mít prarodiče s penězi) tebe a malé dítě po čas, kdy nebudeš moci pracovat. Pod tuto hranici bych asi nešel. Anebo pokud je muž naprosto úžasný, tak bych začal šetřit (být tebou), abyste 2 roky přežily z úspor. Možná to za to stojí...

Leginy, kamaše, kaliopky

Telegraficky o tom, jestli je opravdu nutné na sebe narvat upnuté elasťáky

Jako obvykle mi trvá rozpoznání trendů o trochu déle. Rok či dva mám pocit, že vidím čím dál více žen v legínách (rozdíl mezi názvoslovím legíny, kaliopky či kamaše jsem úplně nepobral). Na jednu stranu je to vlastně fajn, že holky a ženy nosí těsné legíny. Vynikne pěkná postava. Je pravda, že mě to občas rozptyluje a stává se ze mě "dolňák". A je dosti zábavné pozorovat i ostatní muže, kteří upírají svůj zrak na zadky v obepnutých elasťácích. Na druhou stranu ale také vynikne i postava, resp. části, které snad ani vynikat nemají. 

Ženy dříve chodily v legínách a kozačkách jen na koně

Tohle mi přijde v pohodě

Taky v pohodě. I když chápu, že ne každá žena má dlouhé a štíhlé nohy.

Tohle mi ovšem v pohodě moc nepřijde. 

Vypadá to barevně trochu lacině, ale co už

Proč?

Google mi našel i mužskou variantu :-)

Berte to s nadsázkou. Je jasné, že si každý stejně nosí a bude nosit, co chce. Holky s pár kily navíc se mi líbí stejně jako modelky (vychrtlé modelky se mi vlastně nelíbí, alespon ne na dotek). Ale elementární soudnost při jasné nadváze by snad mohla být.
Jedna malá pneumatika je OK, navíc pokud jsi těhotná nebo přeoperovaný chlápek s pivem z vesničky mé střediskové.
Dvě malé pneumatiky jsou taky OK. Má to v sobě jistou symetrii.
Tři pneumatiky vlastně taky OK.
Ale pokud to přetéká všude a nic se s tím nedá dělat nebo se nechce, tak prosím raději něco elegantnějšího než upnuté kamaše. Halina Pavlowská v legínách prostě dobře nevypadá!
PS: ledaže by sádelnatá stehna měla plnit funkci vizuální zbraně...

Poslouchej

Četl jsem rozhovor s Aloisem Švehlíkem (a jeho synem Davidem) a připomnělo mi to, několik věcí. V kategorii dabingu platíme ze světovou velmoc. Vlastně se ve světě už moc nedabuje a doplňují se jen titulky.
Já sice lidi od kumštu, jak se sami nazývají, moc nemusím. Resp. nemám moc rád kategorii herců, kteří si neustále zoufají nad tím, že nemají peníze a že jsou vnitřně rozervaní z těch různě divných rolí. Ať jdou pracovat jinam, když jsou zoufalí z toho, co dělají. To byla jen odbočka. Každý má na to jiný názor.

Alois Švehlík patří mezi herce, kteří propůjčují hlas zahraničním hvězdám a dlouhodobě "dělá" Jacka Nicholsona. Někde jsem také četl, že je lepší než originál :-) Když jsem se před lety více začal soustředit na dabing a hlasy našich herců, tak jsem někdy žasl. Je to fakt paráda. Intonace. Hra se zvukem slov. Melodie. U originálu to má sice někdy větší švih. Ale myslím, že (asi klasická divadelní) práce s hlasovým projevem, je více slyšet u českých špičkových herců.

Mám oblíbené hlasové frajery. Radovan Lukavský je dle mého král přednesu. Nedělní chvilka poezie mi (rozhodně tehdy v mém věku) přišla tak trochu násilná a trochu uměle trapná. Kromě chvilek, kdy tam byl pan Lukavský a mohl recitovat cokoli a bylo to báječné. Dále pak Alios Švehlík a jeho Jack Nicholson. Munzara jako herce jsem dlouho nemusel, hloupě jsem si ho spojoval s rolí Jakuba Skláře, což vůbec neodpovídalo jeho občasnskému charakteru. Ale jeho hlas propůjčený Paulu Newmanovi se mi líbil. Mezi klasiky a kouzelníky s  hlasem mi patří Karel Heger. Původní postava doktora Sovy v Nemocnici na kraji města. Ovšem jeho hlas vynikal u formátu, který v současnosti dosti sleduji - pohádky.
V této souvislosti mi přijde paradoxně velmi špatný hlasový projev současné ikony mužského herectví v Čechách, Karla Rodena. Mluví rychle a vlastně drmolí. Jako herce ho mám velmi rád, ale poslouchat se to občas nedá. Což je dosti s podivem, protože mám dojem (potvrzený), že nemám hudební sluch a neměl bych tedy rozpoznat ne-libozvučnost, ne-melodii apod.

U žen je to jednoznačně Valerie Zawadská a Zlata Adamovská. Málokdo také například zná Martinu Menšíkovou, která dabuje Meg Ryan. Další dámy doplním při aktualizaci příspěvku. A nesmím při tom rozhodně zapomenout na Hanu Maciuchovou. Bohužel nejsem schopen vydržet ani jeden dialog mladších herců při jakémkoli seriálu Novy nebo Primy. Nicméně, když jsem zaslechl Hanu Maciuchovou mezi ostatními, tak je to jako když mezi skřehotající žáby přijde na návštěvu operní pěvkyně. Trochu legrační ovšem je, když paní Maciuchová měla nějaký medailonek ze svého rodného města a provázela reportéry zahradou a ona pořád hrála, resp. recitovala a dramaticky přednášela.

Svůj vlastní hlasový projev jsem párkrát slyšel z nahrávek, nedejbože z nějakého audio-video záznamu z podivných konferencí. Samozřejmě to byla katastrofa a divím se, že mi lidé mohou rozumět - možná nerozumí a jen předstírají. Nicméně právě s obnovenou inspirací od Aloise Švehlíka a při poslechu několika CD s namluvenými pohádkami jsem se s velkým soustředěním pustil do čtení pohádek svým synům. Dělalo mi poměrně velké problémy soustředit se na artikulaci a ň na samotné čtení (mám pocit, že děti v 5. třídě by četly plynuleji). Ale postupem času se to lepší. Každopádně jsem nyní mnohem pozornější posluchač pohádek než jsem byl jako dítě.

K-řiny narozeniny. Vše nejlepší!

Když je ti přes 30, což může být i 36

Už jsi si dokázala, že to v práci dokážeš.
Už dávno nejsi závislá na mužích.
Už znáš své tělo a víš, že velikost je jen pro tvoji krejčovou.
Už víš, že jsi na sex.
Už se tolik nestydíš. Ani za to, že jsi nestyda (což je vlastně to samé "ne-stydět").
Už si to vše umíš užít. Možná dokonce intenzivněji než před 5 či 10 lety.
Už víš, že každý se vyvíjí různou rychlostí a ta tvoje je pro tebe prostě nejlepší.

Takže všechno nejlepší. Zdraví a radost v životě.