Letní výzva č. 2 - šaty bez ramínek

Update letních výzev.
Zdá se, že pánové si sprchování vzali k srdci a myjí se alespoň 2 týdně :-)
To některé ženy tvrdošíjně trvají na tom, že budou své zpocené nohy dávat na protější sedačky v MHD. Paní nebo slečna cca 25-28 let. Krásný účes, halenka na slavnostní příležitost, luxusně vyhlížející malá kabelka, dlouhé černé kalhoty...a vyzuté nohy vystrčené na protější sedačku. Asi jsem už ve fázi prudiče přicházejícího do středního věku, ale neudržel jsem se, schválně jsem přisedl a řekl jsem jí, že to snad nemyslí vážně a jestli by ty nohy nesundala dolů.

A teď k výzvě. Zdá se, že pěkné ženy s pěknou postavou či alespon některými částmi postavy vypadají skoro ve všem šik. Některé kusy oblečení bohužel nejsou určeny všem ženám. Obdobně jako kamaše nebo legíny, tak i šaty bez ramínek opravdu nejsou sexy a pěkné na všech postavách. Myslím takové ty šaty, jak končí nad ňadry a nedrží je žádný další podpůrný mechanismus ve formě šňůrek či popruhů. Proto tato výzva, kdy raději šaty bez ramínek nenosit (nevypadá to opravdu dobře):

1. Ženy s malými nebo skoro žádnými ňadry - šaty se neustále sesouvají dolů. Měly by se vidět, jak každých cca 15 sekund vytahují šaty nahoru, aby pořád nepadaly. Tento rutinní pohyb dává veškeré eleganci a sexy pohledu totálně na frak.

2. Šaty, které mají ochablou gumičku a nepomáhá jim ani neustálé pravidelně popotahování. Lepší jsou ty, kde je opora v kosticích nebo nějakém drátěném systému či co to je a drží to.

3. Ženy s příliš velkými prsy, která si oblečou příliš malé šaty v oblasti ňader. Šaty asi nepadají kvůli tomu, že nemají žádnou oporu, ale svezou se dolů naopak proto, že objem ňader ponořených do malého prostoru vytváří vztlakovou sílu, která prostě potřebuje stejný prostor a objem jako je ponořená část tělesa (a nyní mohu vrátit vysvědčení ze ZŠ).

4. V naprosto nevhodných situacích - typicky při nějaké manuální práci, kdy je potřeba různých pohybů, předklánění se, nošení různých věcí apod. Tyto šaty jsou buď pro slavnostní příležitosti, vč. zkoušek ve škole, kde je potřeba zapůsobit na učitele anebo pak vysloveně letní s gumičkou k vodě. Ale ani jedny nejsou určeny k hopsání s míčem a upřímně řečeno i diskotékové tance v těchto šatech, které měly původně elegantní a sexy,  se pak zvrhnou v neustálé držení padajících šatů, kdykoli paní dá ruce v radostném opojení nahoru. Na druhou stranu kolemjdoucí muži na lovu to rozhodně zaregistrují. Mně osobně to ovšem přijde trochu vulgární.

6. Další případ, kdy je vyloženě nerozum mít na sobě šaty bez ramínek, je situace, kdy máte nákup v jedné ruce, kabelku v druhé ruce a běžíte třeba na tramvaj. Vše se houpe a skáče. Za normální situace se majitelka elegantních sexy šatiček vrací k bodu č. 1 nebo 2 a pokouší se horní část popotáhnout nahoru. Jenže už má plné ruce...

7. Postmoderní doba kombinuje zdánlivě neslučitelné žánry a situace. Jednou z nich je i žena, která si vykračuje v šatech bez ramínek a na zádech má krosnu či jiný pořádný batoh. Batoh samozřejmě zneužívá situace a jak je nalepený zezadu na záda ženy, tak při každém zhoupnutí posouvá směrem dolů i okraj šatiček bez ramínek. Je to od batohu zákeřné a šovinistické. Ale od té ženy to zase není zrovna chytré, kombinovat tyto dva  módní prvky.

Mladší já

Ještě před pár dny jsem si připadal mladý. Tak o deset až patnáct let. Navíc jsem restartoval svůj oblíbený sport a byl jsem schopen porážet kluky právě o těch patnáct let mladší. Což ještě posílilo mé poměrně slušně vysoké sebevědomí. Ale asi to bylo jen takové vzedmutí. Pořád vidím vrcholové sportovce, kterým se říká veteráni (ve 34 až cca 40) a podléhám nějaké iluzi, že bych byl i po 40ce schopen nějakého výkonu. Aby nedošlo k mýlce. Neporážel jsem mladíky díky své fyzické síle, ale díky zkušenostem a odolnější psychice. Kdyby mi některý z těch testosteronových mladých granátů dal facku, tak udělám 3 kotouly vzad a vstanu za 3 minuty. Deprese se ještě zvětšila, když jsem začal popadat dech po výšlapu do 3. patra poté, co nejel výtah. Cílové 4. patro jsem sledoval zespodu a trapně jsem zdolal poslední schody rychlostí horolezců, kteří lezou posledních pár metrů na Mount Everest (pravděpodobně ta jejich rychlost je x-krát větší). Jako bývalého vítěze různých soutěží v běhu, skákání a jiných podivných tělocvičných aktivit mě to dosti vystrašilo.

Jak si tak čím dál více přemýšlím o svém nenadálém fyzickém úpadku a jedu metrem, tak koukám, jak do vagonu vstupuje štíhlý mladík. Nejdříve jsem ho viděl spíš zezadu a z boku. Pak se otočil. Málem jsem upadl. Vypadal skoro stejně jako já. Samozřejmě před takovými 25 lety. Štíhlá postava. Husté černé vlasy. Snědá barva kůže. Ale hlavně mi byl šíleně podobný v obličeji. Musel jsem se ovládat, abych na něj necivěl a nevypadalo to blbě. Legrace je, že tuhle představu mladistvé svěžesti jsem měl do nedávné doby bez ohledu na věk a pravidelný pohled ráno do zrcadla. Člověk se musí podívat až na fotky, aby viděl, že se změnil. Anebo potkat své já mladší o dvě desítky let. A pak se podívat do odrazu okna a vidět se v současné realitě. To, co jsem viděl, nechci popisovat (samozřejmě, že to není tak strašné, ale v porovnání s tou mladistvou svěžestí mého mladšího dvojníka, to je špatné).

Jedno poměrně fungující psychologické doporučení říká, že jsme do velké míry takoví, jací se vidíme. Nahlížíme-li na sebe jako na krásné, chytré a přitažlivé bytosti hodné lásky a hodné kvalitních partnerských protějšků, tak náš život prostě takto funguje. Akorát je k tomu potřeba nezaobírat se se fotkami z mládí, začít víc cvičit a až se to zlepší, tak si začít dokazovat, že na to ještě mám. Klasická krize středního věku a blbnutí se blíží. Ještě že jsem opustil akademické prostředí a nemusel tak odolávat pokušení s mladšími dívkami. Po zlepšení fyzické kondice si zajdu změřit síly s vysportovanými mladíky a bude vše OK. Intelektuální kecy v pracovním prostředí jsou sice fajn. Ale naše kultura hodně pomíjí fyzické potřeby mužů. Alespoň že existují bezpečné sportovní náhražky boje a nazýváme to soutěžení.

Mizerný sex (ve městě) a co s tím

Když běžel seriál Sex ve městě poprvé, líbil se mi. Je tedy pravda, že jsem se na začátku musel dívat kvůli přítelkyni. Ale klidně přiznám, že mi to přišlo vtipné, včetně různých postřehů o vztazích.

Teď běží nevím kolikátá repríza. A zdá se mi to čím dál horší. Někdy až patetické. Čím dál horší scénář. Hloupé prupovídky.

Je moje chyba, že občas nestačím jít do postele a zavřou se mi oči. Pak je otevřu a vidím tam Kerry. Teď byla v posteli s novým chlápkem. Strašně se nudila. Ležela pod ním. On se pokoušel o nějaké pohyby. Pořád nic. Ani slovo. Pak toho nechali.

Pak o tom trochu kafrala s kamarádkami. Které ji odpovídali podle svých rolí v seriálu (podporující, je to na hovno, kup si pořádné sexy spodní prádlo). A Kerry se pořád a pořád divila, že to prostě nebylo báječné a úžasné a že očekávala něco výjimečného.

To mě tedy podrž. Carrie Bradshaw ví hodně o sexu a nebojí se zeptat. Proč se tedy nezeptá sama sebe: Jak může ženská po 30ce očekávat, že něco bude báječné a úžasné, když si lehne na postel a bude tam ležet jako leklá ryba? Svatá prostoto. Svatá prostato. Zkus hejbnout trochu zadkem. No nic.