K čemu jsou děti dobré a kdy má smysl si je pořizovat 2

V čase, kdy den je vystřídán tmou a vše utichne, píše se mnohem lépe o těch dobrých důvodech :-)

1. Rozněžnění.
Pocit, když vidíte spící miminka a děti. Jsou jako andílci. Nevinnost sama. Rázem zapomenete, jak přes den děti zlobí a že rozbily talíř po babičce a banán rozmixovaly do klávesnice notebooku.

2. Veselí a čirá radost.
Radost a smích, když děláte blbosti. Není potřeba vymýšlet rafinované vtipy. Děti se smějí jen tak, obyčejným hloupostem. Někdy se chechtáme, až mě bolí břicho. 

3. Děti jsou přirozené. Dělají to, co chtějí a první dva až tři roky jsou skoro bezelstné. Má to i své temnější stránky, protože chtějí a dávají najevo, cokoli cítí. Ale je to inspirace pro náš dospělácký, civilizovaný svět.

4. Můžete utěšovat a konejšit.
V dospělém světě nemáte každý den možnost být za hrdinu, skálu, o kterou se někdo může opřít i konejšivou náručí, kde se mohou schoulit. Pro děti tímhle vším jste bez ohledu na to, jak mizerně se cítíte. Stačí je pochovat v náručí.

Pokračování příště

K čemu jsou děti dobré a kdy má smysl si je pořizovat

Nejdříve začneme tím, kdy a z jakých důvodů si děti nepořizovat

1. Jako náplast na problémy ve vztahu
Například, když je paní nebo pán nevěrný a jako pár se dohodnete (nebo jeden z toho páru), že dítě by to mohlo slepit a stmelit. Že vyšší princip starosti o dítě zacelí ty rány. Obdobně jako když jsou povodně a najednou je starost o záchranu domu a práce na renovaci důležitější než provozní neshody. Bohužel to je jen krátkodobé řešení. Neshody po roce až dvou vyplavou na povrch znovu. Ještě silněji. Doplatí na to dítě a jeden z dvojice má vždy pocit, že ztratil další roky života vedle někoho, s kým mu není dobře.

2. Prostředek proti nudě a stereotypu ve vztahu
V podstatě taková alternativa k neživým plyšákům, pak živým psíkům a králíčkům.
Lidé, kteří žijí vedle sebe namísto, aby žili alespoň částečně spolu považují zhusta za dobrý nápad pořídit si dítě jako impuls pro oživení.

3. Milá a živá hračka, která po nějaké době roztomile žvatlá
Dítě je nejobtížnější hračka na světě. Mnohem obtížněji ovladatelná než psík nebo kočka (králíček je ještě lepší). Dítě je totální nasazení v bojové linii. Spánková deprivace. Rozkousané bradavky (u žen). Téměř všechny ženy vám pod rouškou anonymity řeknou hroznou věc, že se nediví těm, které na začátku po porodu skočí z okna nebo zešílí nebo v amoku dítě upustí také z okna. Je to tak obrovské vypětí, že zhýčkané ženy západoevropského světa vyhledávají psychologa a je jim úplně jedno, když si raději zaplatí chůvu, aby si odpočinuly a mají pocit obrovské úlevy, když si zase mohou zajít v klidu na kafe s kamarádkami. Naštěstí tu jsou mateřské hormony (a občas i pomáhající manžel), které jsou zase tak moc silné, že to vyvažují.
Ale to nic nemění na tom, že dítě novorozenec je převážně jen miloučká hračka. Velký omyl. Je to převážně řvoucí a kadící uzlíček. Proto je dobré využít na 100% těch chvilek, kdy je uzlíček milý a tulící se a spí. A užít si to. Většinou však usnete vysílením, takže si to užíváte prakticky v bezvědomí či spánku.

4. Zajištění na stáří
To umí jenom Romáci a občas to funguje v zemích 3. světa. Je to svým způsobem opravdu racionální rozhodnutí postavit si 4. pilíř důchodové reformy ze svých vlastních dětí. Akorát ty investice jsou dosti veliké po docela dlouhou dobu. Jedině dát jako přílohu k rodnému listu i smlouvu, která by děti zavazovala, aby se o vás patřičně postaraly, jakmile vstoupíte do důchodu. Jenže děti spíše myslí na to, až zaklepete bačkorama a něco zdědí. Jsme prostě zvrácená společnost.

..pozitivní důvody přijdou příště :-)

Co je fajn, když máte děti

V tom křiku a řevu a ztráty trpělivosti je občas potřeba se utěšit nějakými pozitivními věcmi (když kecy o pokračování rodu, krev mé krve nebo otcovské pudy přestávají fungovat):

- muzete jist a mate k dispozici cokoladova kinder vajicka, ktera byste si sami nekoupili
- muzete si hrat infantilni hry s auticky a jeste vas okoli pochvali, ze jste dobry otec, ktery se venuje detem
- muzete si koupit hracky, po kterych jste jako maly kluk touzil, ale nebyly vam doprany, protoze pry nebyly penize
- muzete dojidat dobre veci po detech, protoze manzelky v tomto veku si uz vice hlidaji vahu a nebudou vam ukusovat z dobrot
- muzete se radovat, kdyz dite konecne usne (v podstate je to nekdy vetsi radost, nez radost ze spolecne straveneho casu staranim se o deti)
- muzete pri koupani nadelat bordel a nacakat vsude vodu a svest to na hru s detmi

Strach mít vlastní dítě

Dítě je velká věc. Na jednu stranu je to obrovský zásah do života. Vše se změní. Svět se už netočí kolem toho, kam se půjde večer na drink, kam se půjde s kamarády na golf, na vodu nebo, jestli se letos pojede do Himalájí nebo k pramenům Amazonky (zde si dosaďte cokoli dle své sociální, finanční a intelektuální libosti). Svět se najednou točí kolem malého uzlíčku, který řve, spí a kadí. Naštěstí také spí. V tomto okamžiku u prvních několika týdnů jsou to právě chvíle spaní, které umožnují rodičům se nad dítětem rozplývat a uvědomit si, že dítě je i velké požehnání. To je ta druhá strana reprezentující radost z toho, že máte dítě.

Ovšem u spousty lidí převládají obavy a strach. Myslím, že ženský a mužský strach je asi odlišný. Už jen proto, že žena se s dítětem seznamuje a připravuje se na něj o nějakých 9 měsíců déle. Mluví s ním, hladí ho, zpívá mu a vnímá, jak dítě roste a pohybuje se. Zatímco muž si občas pohladí břicho a soustředí se buď na nákupy postýlek a spousty zbytečných věcí viz zde nebo na stihnutí veškerých pařeb a sportů a svých zálib, které hrozí, že mu budou odepřeny po narození. Tím chci říct, že výchozí pozice a i mentální nastavení je prostě normálně odlišné z podstaty obou pohlaví. 

O ženském strachu vím spíše zprostředkovaně. Většinou to je strach, jestli bude dobrá máma. Jestli to zvládne. Jestli zvládne starost o dítě a ještě další věci, které byla zvyklá zvládat (občas to vyhřezává do syndromu super-matky-ženy). K tomu se ještě přidává strach ze samotného porodu. Zde doporučuji mít pouze přiměřené informace. Protože čím více je informací, tím jsou protichůdnější (od "je to v pohodě" až "je to naprosto příšerné a nikdy bych už rodit znovu nechtěla" - kupodivu i ženy, které ještě nerodily a neví vůbec, o čem hovoří, dávají příměr mužům "zkus si vytlačit golfový míček skrze otvor v tvém penisu"). Určitá míre nevědomosti a spolehnutí se na přírodu je myslím namístě. Je ovšem dobré říct, že samotný porod není velká legrace a je spíše štěstí, když to je s malou bolestí a tzv. "v pohodě". Prý je to kvůli způsobu života, který vedeme (změnila se tělesná konstituce žen sedících v kanclu a sportujících na kolech a na orbitrecích, na rozdíl od žen pracujících na polích a schopných vláčet vědra s vodou či zeleninou).

Ale tento strach je překonán těšením se. Mateřský pud VĚTŠINOU opravdu funguje. Bohužel nic není na 100%, takže u někoho může převážit strach a nejistota. Já dávám k dobru to, abychom se podívali na cikány. Nikdo tam neřeší, jestli je finančně, intelektuálně či fyzicky připraven mít dítě. Prostě je počnou, porodí a pak s nimi jsou. Nedávám to jako příklad zodpovědného přístupu. Ale jako příklad vyrovnání s tíhou odpovědnosti a strachu, jestli dítě zvládnu vychovat, postarat se o něj a jestli si dítě vůbec můžeme ekonomicky dovolit. Můžeme. Všichni.

Co se týče mého strachu, tak jsem měl poměrně mizivé zkušenosti s opravdu malými dětmi. Měl jsem období kolem 20. roku a dříve, kdy jsem se věnoval mládeži na táborech a při sportu. A docela mě to bavilo. Malé děti do cca 8 měsíců vám málokdo dá na celý den hlídat. Ale jednou jsem to štěstí měl. Dítě řvalo celou dobu vzhledem k tomu, že rodiče dítěte byly v kině s vypnutými mobily, tak moje zoufalost a panika dosahovala bodu, kdy jsem chtěl volat tísňovou linku. Na dlouhou dobu to oddálilo jakékoli myšlenky na vlastní dítě a v podstatě to rozbořilo moji sebejistotu, že bych se o dítě dokázal postarat. Samozřejmě to je nutné brát v kontextu. Tehdy jsem nevěděl, že je nutné s kočárkem pořádně lomcovat, aby dítě usnulo. Nevěděl jsem, že dítě, pokud je normálně zdravé, má jen několik základních situací, kdy brečí: má hlad, bolí ho bříško bo má zaražené prdy nebo tlačí stolici, je unavené a chce spát, je mu moc horko nebo moc zima, má strach ze zvuků a hluku. Samozřejmě, že každé dítě je jiné a jsou děti, které vydrží v klidu jen u mámy a ta jako otrokyně jej musí nosit neustále v náručí. Ale to jsou spíše výjimky.
Můj strach byl tedy spíše mírný. Opět se mi navrátila jistota, že to zvládnu jako živitel i opatrovatel. Na příhodu se řvoucím dítětem jsem mezitím zapomněl. 

Myslím, že na dítě se nelze 100% připravit. Informacemi možná. Ale pokud se někdo nestaral o své malinké sourozence (nemyslím ve věku, když vám je 11 let a pomáháte obouvat sourozence ve věku 3 let. Ale regulérně, když vám je cca 17-20 let a staráte se třeba celý víkend), stejně si tu zkušenost musí projít sám. Pak zjistí, že to je na jednu stranu 1000 x těžší a nelze zvládnout všechno. Ale zároveň po nějakém čase zjistíte, že to zvládnete po svém. Dítě se přizpůsobí všemu. A rodiče zase zvládají to, co musí a to, čeho jsou schopni. Což znamená, že i tzv. neschopní rodičové, to zvládnou do té míry, kde mají své limity. Nelze zvládnout nějaký ideál. Vždy se udělají nějaké "chyby". Ať už ve smyslu přílišné péče (zatěžující pro dítě i pro rodiče) nebo nedostatečné péče (málo podnětů, nedostatečný fyzický kontakt, nenastavení hranic). Důležité je mít děti rád (což se na druhou stranu nedá přikázat), mít elementární odpovědnost a vyrovnat se s tím, že ne všechno je pod kontrolou a nějak to dopadne. Na druhou stranu je novorozenec báječná bytost, která přináší radosti, které plyšáci na mazlení, zvířátka ani alkohol či drogy nespokytují (psal jsem o tom zde).

Důležité také je, že první dítě je fakt záhul. Navíc bez zkušeností. Ještě horší to je bez pomoci babiček. Ovšem dobrá zpráva je, že to může být mnohem horší :-) Slýchal jsem, že jedno dítě není žádné dítě. Teprve 2 kusy malých dětí prověří, kde je pravé dno únavy, napnutých nervů, tolerance a schopnosti koordinovat činnosti. Kdo říká, že jedno dítě je peklo, tak je to odpolední kávička s Literárními novinami, oproti dvěma malým dětem, které jsou celkem brzy od sebe (nemyslím první dítě a pak za 10 - 15 let další dítě, ale tak 1,5 až 3 roky od sebe). A mohu potvrdit, že to je pravda. Sotva jsme si zvykli na jedno dítě a rozdělili své síly a bojové pozice, tak přišlo na svět další dítě. Mysleli jsme si, že to máme natrénováno a víme, co a jak dělat. Ale ani to nepomohlo. Jedno dítě brečí, že chce nějakou hračku, druhé brečí, protože má hlad. Nelze se věnovat oběma naráz. To malé konečně usne, ale starší dítě ho probudí. Takže kolotoč běží nanovo. Myslel jsem, že nepřežiju ani 2 hodiny, když jsem je hlídal sám :-). A jak říká jedna známá: království za 8 hodin spánku. Ale po nějakém čase (cca 3 - 4 měsíce) se to ustálilo. Je potřeba se nezbláznit a pokud možno si držet i nějaký svůj život (muži třeba sport a intelektuální kecy v hospodě či se studentkami. A ženy vyšívání, kávičky s kamarádkami či cokoli jiného, to je úplně jedno). Samozřejmě je velmi obtížné dál pařit techno a pořádat drogové večírky, když máte dvě či více malých dětí. Ale v principu se dá dělat skoro všechno i za účasti dětí. Ovšem je to jiná intenzita a jiná konstelace. Nemusí to být nutně "něco za něco". To je pomýlený přístup. Je to spíše jiná situace. Změna podmínek. Něco ve smyslu "je nás teď o jednoho/dva více a musíme se trochu starat o nové členy, kteří jsou na nás zavislí".