Řetězáček trochu jinak

Den 1.
7 věcí, které bys udělal, když bys měl před sebou poslední měsíc života

Den 2.
6 nejhorších sexuálních zážitků

Den 3.
5 citátů a bonmotů, které tě iritují

Den 4.
4 věci, které neustále odkládáš
a
4 situace, ze kterých máš strach

Den 5.
3 lidi, kterým máš chuť fyzicky ublížit
a
3 lidi, které chceš ošukat

Den 6.
2 jídla: rajská nebo guláš?
a
2 země, kde bys chtěl žít

Den 7.
1 větu, kterou bys chtěl mít vytesanou na náhrobku

Jak je těžké říct "miluji tě"

Jak jsou důležitá slova "miluji tě" a proč je obtížné je vyslovit

Onehdá jsem četl, jak je pro některé obtížné říkat ta prostá slova. Miluji tě.

Je to známka srabáctví? Nebo známka osobní svobody neříkat důležitá slova, protože je to cool a druhý to prostě musí poznat?

Miluji tě = závazek

Ještě před nějakými 10 lety jsem na tom byl jako zamzrlý pulec. Hlavně si nezadat. Říct nekomu, že ho miluji, bylo jako podepsat si ortel - což znamenalo chodit s někým aspoň 3 měsíce. Přiznávám, neměl jsem na to.

Občas se mi stávalo, že dívky, zejména večer před usnutím a ráno po probuzení, v radostném rozpoložení (možná to bylo i tím, že to bylo po sexu), prostě vypustily z úst tu zásadní větu. Miluji tě.

Tehdy jsem řešil jen to, co bych asi tak odpověděl, abych neurazil. Nechtělo se mi to moc říkat. Často i proto, že jsem dotyčnou přímo nemiloval - alespon co jsem měl ten pocit.

Po nějakém čase se to změnilo. Potkal jsem budoucí manželku a s tou jsem slova "miluji tě" začal používat častěji.

Některá mladší děvčata mohou mít pocit, že když jim partner neříká "miluji tě", tak to je znak toho, že s nimi neplánuje seriózní budoucnost. Resp. že vůbec tuto budoucnost neplánuje. Dívky mají často dojem, že by měla existovat reciprocita. Že by jim měl partner oplácet stejnou mincí. A pokud ony říkají slova "miluji tě" i s podtextem, chci s tebou plánovat budoucnost, tak očekávají, že stejné "miluji tě" od partnera znamená to samé. Ale pokud tomu tak není...tak svoji vnitřní nejistotu vloží do absence tohoto magického slovního spojení...a pochybnost o celé budoucnosti vztahu je najednou tu!

Slova jsou nanic, důležitější jsou činy

Další názor je ovšem ten, že slova nic neznamenají. Nemají žádný význam. Neni důležité to, co lidi říkají slovy, ale co vyjdadřují svým chováním. Říct se dá cokoli, kdykoli, říká diskutující na ženském foru. V hospode nebo za jakychkoliv okolnosti se toho nakeca spousty. Důležité ale je, jak se lide CHOVAJI. Jako podpůrný argument pro tvrzení, že slova nic nezaručují se uvádí například manželský slib. Přičemž ten není žádnou zárukou a rozvodů je minimálně v ČR cca 50% z uzavřených manželství. Znamená to tedy rezignovat na slova, vyznání a vyjádření přání?...A zařídit se podle toho, jak se k nám protějšek chová? Ovšem i chování se může v průběhu dnů, týdnů a roků měnit, že? :-)

Nejde mi to vyslovit!! eeee

Další názor je také z internetové diskuse. Přispěvatelka ta slova nemá ráda: "Jsem člověk, který taky neumí říkat miluji tě. Protože ty slova nemám ráda, nevím proč, ale je to tak. Daleko víc má pro mě význam říct někomu, že ho mám ráda. Přesto vnitřně, citem, miluji a snažím se to příteli dokazovat. Pozná to z chování...ví to, cítí to, i když to nevyslovím...". Další diskutující proklamuje, že tohle slovní spojení nevyslovil a nejspíš ani nevysloví. Nedokáže na veřejnosti svoji partnerku nazývat "láskou" či "miláčkem". Přijde mu to jako devalvace těhle slov. Tady je namístě otázka, o jakou devalvaci jde, když tato slova nepoužívá nikdy, nemohou být pak devalvována - tzn. užívána přílišně a tím tak ztrácející na svém významu či domnělé ceně.

Pro tento druh lidí se zdá také pohodlnější či příjemnější vyjádřit svůj cit (láskyplný) k partnerovi činy a chováním. Přeci nejsou jejich partneři blbí, když z nich je ta láska cítit na sto honů. A pokud by partner dokonce požádal o slova "miluji tě", tak by to znamenalo, že chce vlastně, aby se "odmítači slov miluji tě" přetvařovali. A to tedy prrr, to by byla lež. A mohlo by to dokonce vést ke konci vztahu.

Rozumím tomu tedy tak, že pro lidi, kterým nejde vyslovit slova "miluji tě", to může být tak nepříjemné, že by uvažovali o konci vztahu?

Strach říct otevřeně to, co cítíme a myslíme si

Vidím to po jedné zkušenosti trochu jinak. Po pár rozchodech si člověk uvědomí, že občas neměl šanci říct, to co by chtěl. Doopravdy chtěl. At mi nikdo neříká, že doopravdy chtít někomu něco říct a něco vyjádřit znamená nikdy mu to neříct a vymlouvat se na to, že to vyjádřím činy.

Ještě větší pecka je, když si uvědomíme vlastní smrtelnost a že se může stát, že zítra tu již nebudeme. Není nutné to brát do extrému a chovat se jak v poslední den svého života a například vzít všechny společné úspory, plus účet své ženy a rozbít prasátka svých dvou nezletilých dětí a rozfofrovat to v ruletě v Las Vegas, protože to byl můj sen.

Osobně si myslím, že za neschopností říct ta důležitá slova je především strach (samozřejmě v případě, kdy partnera milujeme a ne v případě, kdy ho nemilujeme a nechce se nám lhát).

Strach z otevření se. Strach ze závazku. A strach z toho, že tímto se stáváme zranitelnými. Pokud jde o činy, jsou vlastně bezpečné a přizdisráčské. Kdykoli totiž zhrzený partner může říct, stejně jsem to dělal jen tak a nemiloval tě. Ostatně tohle může říct i ten, kdo říkal miluji tě. Ale bavíme se o schopnosti vůbec vyslovit upřímně to, co cítíme.

Když jsem tedy po zkušenosti s tím, že smrt může být otázkou pár vteřin a člověk opravdu neví konce svých dní, tak mi vůbec, ale vůbec nebylo zatěžko říct ta předtím tak závažná slova: miluji tě. A je to velmi osvobozující. Když to člověk cítí a má svého partnera nablízku, slova mluví téměř sama od sebe. S lehkostí. Ale zároven i hloubkou. Nikoli devalvací. Samozřejmě by mohla být nějaká rovnováha mezi slovy a činy, žijeme kromě duchovního také ve fyzickém a materiálním světě, kde se odehrává velká část našeho života.

PS: a když je člověk v ráži a naučí se říkat miluji tě a nebát se, tak se lépe a přirozeněji říká i "moc ti to sluší", "jsi prostě nádherná", "jsi moc sexy, mám na tebe chuť", apod.