pondělí 17. září 2012

Strach mít vlastní dítě

Dítě je velká věc. Na jednu stranu je to obrovský zásah do života. Vše se změní. Svět se už netočí kolem toho, kam se půjde večer na drink, kam se půjde s kamarády na golf, na vodu nebo, jestli se letos pojede do Himalájí nebo k pramenům Amazonky (zde si dosaďte cokoli dle své sociální, finanční a intelektuální libosti). Svět se najednou točí kolem malého uzlíčku, který řve, spí a kadí. Naštěstí také spí. V tomto okamžiku u prvních několika týdnů jsou to právě chvíle spaní, které umožnují rodičům se nad dítětem rozplývat a uvědomit si, že dítě je i velké požehnání. To je ta druhá strana reprezentující radost z toho, že máte dítě.

Ovšem u spousty lidí převládají obavy a strach. Myslím, že ženský a mužský strach je asi odlišný. Už jen proto, že žena se s dítětem seznamuje a připravuje se na něj o nějakých 9 měsíců déle. Mluví s ním, hladí ho, zpívá mu a vnímá, jak dítě roste a pohybuje se. Zatímco muž si občas pohladí břicho a soustředí se buď na nákupy postýlek a spousty zbytečných věcí viz zde nebo na stihnutí veškerých pařeb a sportů a svých zálib, které hrozí, že mu budou odepřeny po narození. Tím chci říct, že výchozí pozice a i mentální nastavení je prostě normálně odlišné z podstaty obou pohlaví. 

O ženském strachu vím spíše zprostředkovaně. Většinou to je strach, jestli bude dobrá máma. Jestli to zvládne. Jestli zvládne starost o dítě a ještě další věci, které byla zvyklá zvládat (občas to vyhřezává do syndromu super-matky-ženy). K tomu se ještě přidává strach ze samotného porodu. Zde doporučuji mít pouze přiměřené informace. Protože čím více je informací, tím jsou protichůdnější (od "je to v pohodě" až "je to naprosto příšerné a nikdy bych už rodit znovu nechtěla" - kupodivu i ženy, které ještě nerodily a neví vůbec, o čem hovoří, dávají příměr mužům "zkus si vytlačit golfový míček skrze otvor v tvém penisu"). Určitá míre nevědomosti a spolehnutí se na přírodu je myslím namístě. Je ovšem dobré říct, že samotný porod není velká legrace a je spíše štěstí, když to je s malou bolestí a tzv. "v pohodě". Prý je to kvůli způsobu života, který vedeme (změnila se tělesná konstituce žen sedících v kanclu a sportujících na kolech a na orbitrecích, na rozdíl od žen pracujících na polích a schopných vláčet vědra s vodou či zeleninou).

Ale tento strach je překonán těšením se. Mateřský pud VĚTŠINOU opravdu funguje. Bohužel nic není na 100%, takže u někoho může převážit strach a nejistota. Já dávám k dobru to, abychom se podívali na cikány. Nikdo tam neřeší, jestli je finančně, intelektuálně či fyzicky připraven mít dítě. Prostě je počnou, porodí a pak s nimi jsou. Nedávám to jako příklad zodpovědného přístupu. Ale jako příklad vyrovnání s tíhou odpovědnosti a strachu, jestli dítě zvládnu vychovat, postarat se o něj a jestli si dítě vůbec můžeme ekonomicky dovolit. Můžeme. Všichni.

Co se týče mého strachu, tak jsem měl poměrně mizivé zkušenosti s opravdu malými dětmi. Měl jsem období kolem 20. roku a dříve, kdy jsem se věnoval mládeži na táborech a při sportu. A docela mě to bavilo. Malé děti do cca 8 měsíců vám málokdo dá na celý den hlídat. Ale jednou jsem to štěstí měl. Dítě řvalo celou dobu vzhledem k tomu, že rodiče dítěte byly v kině s vypnutými mobily, tak moje zoufalost a panika dosahovala bodu, kdy jsem chtěl volat tísňovou linku. Na dlouhou dobu to oddálilo jakékoli myšlenky na vlastní dítě a v podstatě to rozbořilo moji sebejistotu, že bych se o dítě dokázal postarat. Samozřejmě to je nutné brát v kontextu. Tehdy jsem nevěděl, že je nutné s kočárkem pořádně lomcovat, aby dítě usnulo. Nevěděl jsem, že dítě, pokud je normálně zdravé, má jen několik základních situací, kdy brečí: má hlad, bolí ho bříško bo má zaražené prdy nebo tlačí stolici, je unavené a chce spát, je mu moc horko nebo moc zima, má strach ze zvuků a hluku. Samozřejmě, že každé dítě je jiné a jsou děti, které vydrží v klidu jen u mámy a ta jako otrokyně jej musí nosit neustále v náručí. Ale to jsou spíše výjimky.
Můj strach byl tedy spíše mírný. Opět se mi navrátila jistota, že to zvládnu jako živitel i opatrovatel. Na příhodu se řvoucím dítětem jsem mezitím zapomněl. 

Myslím, že na dítě se nelze 100% připravit. Informacemi možná. Ale pokud se někdo nestaral o své malinké sourozence (nemyslím ve věku, když vám je 11 let a pomáháte obouvat sourozence ve věku 3 let. Ale regulérně, když vám je cca 17-20 let a staráte se třeba celý víkend), stejně si tu zkušenost musí projít sám. Pak zjistí, že to je na jednu stranu 1000 x těžší a nelze zvládnout všechno. Ale zároveň po nějakém čase zjistíte, že to zvládnete po svém. Dítě se přizpůsobí všemu. A rodiče zase zvládají to, co musí a to, čeho jsou schopni. Což znamená, že i tzv. neschopní rodičové, to zvládnou do té míry, kde mají své limity. Nelze zvládnout nějaký ideál. Vždy se udělají nějaké "chyby". Ať už ve smyslu přílišné péče (zatěžující pro dítě i pro rodiče) nebo nedostatečné péče (málo podnětů, nedostatečný fyzický kontakt, nenastavení hranic). Důležité je mít děti rád (což se na druhou stranu nedá přikázat), mít elementární odpovědnost a vyrovnat se s tím, že ne všechno je pod kontrolou a nějak to dopadne. Na druhou stranu je novorozenec báječná bytost, která přináší radosti, které plyšáci na mazlení, zvířátka ani alkohol či drogy nespokytují (psal jsem o tom zde).

Důležité také je, že první dítě je fakt záhul. Navíc bez zkušeností. Ještě horší to je bez pomoci babiček. Ovšem dobrá zpráva je, že to může být mnohem horší :-) Slýchal jsem, že jedno dítě není žádné dítě. Teprve 2 kusy malých dětí prověří, kde je pravé dno únavy, napnutých nervů, tolerance a schopnosti koordinovat činnosti. Kdo říká, že jedno dítě je peklo, tak je to odpolední kávička s Literárními novinami, oproti dvěma malým dětem, které jsou celkem brzy od sebe (nemyslím první dítě a pak za 10 - 15 let další dítě, ale tak 1,5 až 3 roky od sebe). A mohu potvrdit, že to je pravda. Sotva jsme si zvykli na jedno dítě a rozdělili své síly a bojové pozice, tak přišlo na svět další dítě. Mysleli jsme si, že to máme natrénováno a víme, co a jak dělat. Ale ani to nepomohlo. Jedno dítě brečí, že chce nějakou hračku, druhé brečí, protože má hlad. Nelze se věnovat oběma naráz. To malé konečně usne, ale starší dítě ho probudí. Takže kolotoč běží nanovo. Myslel jsem, že nepřežiju ani 2 hodiny, když jsem je hlídal sám :-). A jak říká jedna známá: království za 8 hodin spánku. Ale po nějakém čase (cca 3 - 4 měsíce) se to ustálilo. Je potřeba se nezbláznit a pokud možno si držet i nějaký svůj život (muži třeba sport a intelektuální kecy v hospodě či se studentkami. A ženy vyšívání, kávičky s kamarádkami či cokoli jiného, to je úplně jedno). Samozřejmě je velmi obtížné dál pařit techno a pořádat drogové večírky, když máte dvě či více malých dětí. Ale v principu se dá dělat skoro všechno i za účasti dětí. Ovšem je to jiná intenzita a jiná konstelace. Nemusí to být nutně "něco za něco". To je pomýlený přístup. Je to spíše jiná situace. Změna podmínek. Něco ve smyslu "je nás teď o jednoho/dva více a musíme se trochu starat o nové členy, kteří jsou na nás zavislí".


8 komentářů:

  1. Líbí se mi, jak jsi svoje pocity. Takovým příjemně normálním stylem.

    OdpovědětVymazat
  2. To je takový příjemný způsob, jak přistupovat k dětem. Proč to tak nedělá víc lidí? Proč z toho všichni dělají něco víc, než co to je? Po tomhle článku bych skoro začala zase přemýšlet o tom, jestli bych chtěla mít vlastní děti :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. přemýšlení nastesti nic nestojí a deti z nej automaticky nepocnes :)

      Vymazat
  3. Udělat si dítě v mladém věku je podle mě blbost. Já jsem se bavila s přítelem o tom, kdy by on chtěl dítě a říkal mi, že nejdříve až mu padne 30-35 let. Že si teď prostě ještě chce užívat klidu a svobody. Já mám asi podobný názor. Často spolu chodíme na ryby a nechci s tím skončit. Teď jsem mu koupila nové hlásiče záběru.

    OdpovědětVymazat
  4. No já si teď pořizovat další dítě, tak už z toho mám taky strach. Moje kamarádka by mohla vyprávět. Přišel za ní její synek, že by chtěl dělat profesionálně broadcast. Do teď pořádně nevím, co si pod tím ten holomek představuje. Já vím jen jedno. Jsem ráda, že nemusíme vychovávat dítě v dnešní době, protože nevím jak bychom to zvládli.

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Když jsem ještě byla se svým bývalým manželem, tak jsem taky měla strach mít dítě. Myslím si, že jsem podvědomě věděla, že to manželství dobře nedopadne a bohužel jsem měla pravdu. Skončilo to opravdu táhlým rozvodem. Ještě štěstí, že jsem na své straně měla tohoto právníka. Jinak by mě můj bývalý asi oškubal úplně o všechno.

    OdpovědětVymazat