pondělí 25. března 2013

Výměna zimních pneumatik

Telegraficky

S blížícím se jarem, alespoň tím kalendářním, se v novinách a TV objevují častěji reportáže o tom, že je potřeba opět vyměnit zimní pneumatiky za letní. Opomenu to, že v mínus 10 stupních a navíc, když je na mnoha místech ještě spousta sněhu, je výměna blbost.

Dnes mi to skrze podivnou asociaci připomněla jedna paní na schůzce, kdy měla naprosto neadekvátní krátké triko, z pod kterého jí vykukovala její pořádná zimní pneumatika. Chtěl jsem rozverně poznamenat, že by ji mohla vyměnit za letní. Ale naštěstí jsem se udržel.





PS: vím, že to je nespravedlivé a že mužské pneumatiky jsou mnohem větší. Ale jsou alespoň skryté za košilí XXL.




pátek 22. března 2013

Telegraf o lži

Telegraficky
Občas se vídám s přáteli a sousedy, kteří rozebírají svá manželství, resp. ženy to rozebírají. Muži diskusím o svých vztazích moc času navzájem nevěnují.
A jedna věc mi přijde trochu tragikomická.
Mnoho lidí lže o svých pocitech. Říkají něco jiného, než si doopravdy myslí. Někdy přesný opak toho, co cítí.
A pak se diví, když jim protějšek nerozumí. Náramně se diví. A tráví spoustu hodin kafráním s jinými o strategiích a jak a co udělat, aby to protějšek pochopil (samozřejmě beze slov, v náznacích...).

úterý 12. března 2013

Neživíš, tak nepřepínej - část 2 aneb jsou finančně zajištění partneři lepší či ne?

Vzpomínám si na období, kdy jsem neměl moc peněz. Pak jsem začal mít slušné peníze. I sociální status (tzv. světský úspěch). Za více peněz si člověk koupí více věcí, pořídí větší komfort, kvalitnější lékařskou péči. Na druhou stranu čím více peněz, tím větší jsou výdaje. A bohužel ještě nejsem v kategorii "vatař", který ty peníze nemusí počítat. Občas mám pocit, že se ve mě pere moje šetřivá povaha a z toho pramenící falešná skromnost a některé výdaje, které mohou být za horizontem toho, co si mohu dovolit.

Co se týče vztahu peněz a výběru partnerky, tak jsem vlastně kavárenský povaleč. Možná trochu aktivnější než klasický povaleč, ale nejsem založením milovník adrenalinových sportů a plánovaných zážitků, které mají rozproudit můj tep jen proto, že se nudím. Protože se nenudím nikdy. Stačí mi přemýšlet. Nebo si číst. Nevím, jestli má smysl zaobírat se partnerkami na středních či vysokých školách. Tam peníze nehrály moc roli. I když vlastně ano. Já jsem skoro žádné neměl a "musel" jsem chodit na různé brigády a záviděl jsem ostatním, kteří měli peníze od rodičů či tetiček z NSR. Nyní mám pocit, že skoro všichni studenti makají na brigádách. Z nějakého důvodu jsem si vybíral (nebo si mě vybíraly ony) holky, co na tom byly finančně dobře. To vidím až nyní. Tehdy jsem si je vybíral proto, že se mi líbily. Až po nějaké době se zjistilo, že jsou ze zámožných rodin. Na jednu stranu to bylo fajn. Ale musím přiznat, že po nějakém čase mi to příjemné nebylo. Zkrátka i kluci musí občas zaplatit večeři nebo kino, aby se cítili líp. Na druhou stranu ke konci VŠ se již projevovala emancipace importovaná studentkami ze zahraničí, která zavedla pravidlo, že si každý platí svou útratu. Ale i tak je příjemnější pocit, když holku můžete jako kluk někam pozvat.

U bývalé partnerky se nám to střídalo. Jednu dobu jsem vydělával já více. Pak měla období cca 2 roky, kdy se finančně vystřelila do dvojnásobné úrovně mého příjmu. Upřímně vzato mě to chvílemi štvalo. Snažil jsem se to různě vytěsnit. Ale ješitnost spolu s podvědomím, které říkalo, že bych měl vydělávat více, mě dosti užíralo. Možná zbytečně. Mohu věřit slovům, že jí to nevadilo. Ale také nemusím. Pak jsem začal vydělávat lepší peníze. Bylo mi lépe.

Co se týče vztahu peněz a úcty, respektu. Peníze nejsou měřítkem všeho. Ale jsou nějakým znakem potence ve smyslu, že člověk dokáže přetavit svoji energii v alespoň elementární obživu. Pohyboval jsem se v prostředí, kde bylo hodně peněz (nikoli tedy v mé kapse), ale zároveň jsem se potkával i s lidmi, kteří žili ve slumech (v zahraničí - u nás slumy tuším nejsou). Přijde mi, že to je někdy o místě, kde se narodíte a potom ta startovní čára opravdu není stejná. Proto mám velký obdiv k lidem, kteří žijí z průměrných či podprůměrných platů, snaží se a neskuhrají (či skuhrají, ale pořád se více snaží). Samozřejmě obdivuji lidi, kteří se ze skromných poměrů dokázali vypracovat na pomyslné vrcholy.

Na jednu stranu se mi líbilo na některých ženách, že jsou zajištěné (od rodičů) a nebudou na mě vyvíjet tlak, že je musím uživit. Na druhou stranu jsem zjistil, že tyto ženy často očekávají ode všech - to zajištění. Jsou na to zvyklé a mají zhusta nepřiměřené nároky. Jakožto kavárenský povaleč, který má jen štěstí (a na rozdíl od K-řiny jsem v panice dokázal vybojovat slušné peníze prostě tím, že jsem si řekl o x-násobek toho, co by si řekl každý soudně uvažující člověk) nevidím důvod, abych naplňoval partnerce její představy a finanční nároky. Proto se mi k tomu přidává i sympatie k dívkám, které umí přiložit ruku k dílu a nepovažují vše za automatické. Divili byste se, že v některých zemích to tak je ve většině. Ale musím říct, že česká výchova dívek je lepší. I tak nesnáším holky (resp. to chování), které si libují v drahých, lépe řečeno předražených luxusních značkách oblečení, kabelek a podobně. Ovšem kvalitní se nerovná předražené. Pro každého je tato hranice jinde, to chápu.

V současné době jsem hlavním živitelem rodiny. Ale jak se počet členů začal nekoordinovaně zvyšovat, tak zjišťujeme, že je potřeba, aby i žena přiložila ruku k dílu a šla do práce alespoň na několik dní v týdnu. Jednak kvůli penězům a taky kvůli odpočinku od dětí. O penězích a investicích rozhodujeme v dobách spoření více společně. Když jsem peníze tolik nesledoval, tak mi to bylo do jisté míry jedno. Takže bych řekl, že platí pravidlo, kdo vydělává, tak může i více rozhodovat. Ale to rozhodování má také nějaká pravidla. Manželka navrhne, že se nutně potřebuje nová pračka a sušička. Já láteřím, že staré jsou ještě pěkné a funkční. Pak vyhledám nejlepší za co nejméně peněz. Pak se zhrozím, že manželka vybrala něco o řád dražší. Pak je chvíli ticho. Pak jdeme k sousedům, kde mi chlápek řekne, že ta věc za x desítek tisíc je na prd a že funkci automatického věšení prádla do průvanu nikdy nepoužili a že stačí koupit něco s určitým počtem programů. Manželka si prosadila nové spotřebiče a já mám alespoň pocit, že jsem něco ušetřil oproti původním představám. Je to neustálý boj :-)

pátek 8. března 2013

Neživíš, tak nepřepínej - část 1

Kolegyně K. zpytuje svůj vztah k mužům skrze optiku peněz a ptá se zcela vážně.

Pánové a dámy, co vyděláváte víc: jak to děláte, že nedáte svým ženám a mužům najevo, že vydělávají míň? A že tím pádem máte větší právo rozhodovat. Já si to na jednu stranu nemyslím, na druhou stranu mě to "samo" napadá. Jak se těch podvědomých myšlenek zbavit? Nechci promeškat zajímavého muže kvůli myšlence na peníze. Přece nejsem tak povrchní. Spíš si myslím, že peníze v mých očích znamenají úspěch. Úspěch je atraktivní. Já nepotřebuju muže, který hodně vydělává. Peníze nepotřebuju. Ráda bych měla úspěšného muže. Jak od toho mám odprogramovat peníze? Je fakt, že když to dokážu s mými přáteli, tak bych to měla dokázat i s muži.

Chovám se tak, jako se chovali moji přátelé ke mně, když byl můj plat několikanásobně menší než jejich. Nikdy mi to nedali najevo a vždycky všechen program vymýšleli tak, abych se necítila méněcenná, protože na to nemám. Dělám to stejně. 

Proč mě ale napadají takové myšlenky ve spojení s muži? Jak se jich zbavit? 


Krátké odpovědi uvádím níže a které pak rozvinu v dalších článcích, protože to je téma, na které jsem narazil již několikrát a pár diskusí jsem s podobně "postiženými" ženami vedl.

1. jak to děláte, že nedáte svým ženám a mužům najevo, že vydělávají míň? A že tím pádem máte větší právo rozhodovat.

Myslím, že je to pokřivená optika, že ten, kdo vydělává více (a více živí rodinu), má větší právo rozhodovat. O čem? O nákupu domu, auta, pračky, myčky, dětských dupaček? Pokud vydělává více muž a žena je v domácnosti doma, tak ona organizuje rodinný krb a rozhoduje, co se do krbu koupí, často o všech zásadních investicích. Muž si často ponechává jen pravomoc nad svým volným časem, nákupem drahých horských kol, hodinek, aut (vlastně ani to ne, protože se nechal ukecat k nákupu velkého rodinného nevzhledného auto namísto krásného sporťáku, o kterém snil od svých 10 let...)
Ovšem tyto tendence uplatňování moci živitelů se občas projeví. Jenže to není úplně funkční pro dlouhodobý vztah.

2. Já si to na jednu stranu nemyslím, na druhou stranu mě to "samo" napadá. Jak se těch podvědomých myšlenek zbavit? Nechci promeškat zajímavého muže kvůli myšlence na peníze. Přece nejsem tak povrchní.

Tak buď si to myslíš nebo nemyslíš :-) Je jisté, že ty myšlenky jsou v tvé hlavě - takže si to prostě myslíš! Po pravdě to je tak, že se bije náhled ega a super ega. Anebo nějaké tvé rozumové vědomí versus podvědomí, které se vytvořilo ze vzorců chování společnosti okolo tebe, z knížek, které se ti líbily, něco také výchova. Zajímavé je, že považuješ faktor peněz jako rozhodovací kritérium u mužů za "povrchní". Více o tom přemýšlej. Východisko stejně musíš najít sama. Riziko těch peněz je opravdu v tom, že zajímavý a jinak kompatibilní muž nemusí prvními koly projít :-( V takovém případě budeš muset více meditovat a zkoumat, zda-li myšlenky, co tě "samy" napadají, jsou opravdu to, co chceš ty sama anebo to jsou vzorce okolí typu "takhle se to přeci má dělat a takto je to jediné správné"...

3. Spíš si myslím, že peníze v mých očích znamenají úspěch. Úspěch je atraktivní. Já nepotřebuju muže, který hodně vydělává. Peníze nepotřebuju. Ráda bych měla úspěšného muže. Jak od toho mám odprogramovat peníze? 
Úspěch je atraktivní. V podstatě sexuálně atraktivní. Stejně jako moc. A peníze taky. Ovšem to je na začátku. Myslím, že je důležitější respekt k tomu, co protějšek dělá. Respekt a úcta k jeho snaze. Spousta vědeckých studií říká, že ženy primárně vyhledávají muže s přístupem ke zdrojům (tzn. muže, kteří uspěli v boji o to, mít co nejvíce a tím pádem mají potenciál nejvíce zajistit rodinu). Zdroje jsou např. peníze, statky, kontakty, zástupně to také bývá vysoká inteligence - ale ta se nemusí krýt s finanční intelingencí). Ovšem realita skutečného života je jiná. České kotliny jsou plné lenivých mužů, s pasivně agresivním chováním a pokud nějaké zdroje mají, tak je rozhodně nedávají partnerkám (to platí jen pro většinu, nikoli pro všechny české muže od 18-do xx let).
Mé doporučení je soustředit se na charakter daného muže. Je úspěch to, že je ve svém oboru uznávaný? Je úspěch to, že je skvělým trenérem mládeže, ale bohužel to není moc placené? 

Důležitá poznámka: celé diskuse o tomto tématu by si měly vymezit, co znamená "hodně" a "málo" peněz. Pokud vyděláváš kupříkladu 180 000 Kč hrubého a pán vydělává např. jen 90 000 hrubého, tak to je sice dvakrát tolik, ale důležité je, že zvládne uživit rodinu, když budeš rok-dva s malým dítětem. To by mělo být měřítkem. Uživit (či mít prarodiče s penězi) tebe a malé dítě po čas, kdy nebudeš moci pracovat. Pod tuto hranici bych asi nešel. Anebo pokud je muž naprosto úžasný, tak bych začal šetřit (být tebou), abyste 2 roky přežily z úspor. Možná to za to stojí...

čtvrtek 7. března 2013

Leginy, kamaše, kaliopky

Telegraficky o tom, jestli je opravdu nutné na sebe narvat upnuté elasťáky

Jako obvykle mi trvá rozpoznání trendů o trochu déle. Rok či dva mám pocit, že vidím čím dál více žen v legínách (rozdíl mezi názvoslovím legíny, kaliopky či kamaše jsem úplně nepobral). Na jednu stranu je to vlastně fajn, že holky a ženy nosí těsné legíny. Vynikne pěkná postava. Je pravda, že mě to občas rozptyluje a stává se ze mě "dolňák". A je dosti zábavné pozorovat i ostatní muže, kteří upírají svůj zrak na zadky v obepnutých elasťácích. Na druhou stranu ale také vynikne i postava, resp. části, které snad ani vynikat nemají. 

Ženy dříve chodily v legínách a kozačkách jen na koně


Tohle mi přijde v pohodě

Taky v pohodě. I když chápu, že ne každá žena má dlouhé a štíhlé nohy.

Tohle mi ovšem v pohodě moc nepřijde. 


Vypadá to barevně trochu lacině, ale co už


Proč?


Google mi našel i mužskou variantu :-)

Berte to s nadsázkou. Je jasné, že si každý stejně nosí a bude nosit, co chce. Holky s pár kily navíc se mi líbí stejně jako modelky (vychrtlé modelky se mi vlastně nelíbí, alespon ne na dotek). Ale elementární soudnost při jasné nadváze by snad mohla být.
Jedna malá pneumatika je OK, navíc pokud jsi těhotná nebo přeoperovaný chlápek s pivem z vesničky mé střediskové.
Dvě malé pneumatiky jsou taky OK. Má to v sobě jistou symetrii.
Tři pneumatiky vlastně taky OK.
Ale pokud to přetéká všude a nic se s tím nedá dělat nebo se nechce, tak prosím raději něco elegantnějšího než upnuté kamaše. Halina Pavlowská v legínách prostě dobře nevypadá!
PS: ledaže by sádelnatá stehna měla plnit funkci vizuální zbraně...

pátek 1. března 2013

Poslouchej

Četl jsem rozhovor s Aloisem Švehlíkem (a jeho synem Davidem) a připomnělo mi to, několik věcí. V kategorii dabingu platíme ze světovou velmoc. Vlastně se ve světě už moc nedabuje a doplňují se jen titulky.
Já sice lidi od kumštu, jak se sami nazývají, moc nemusím. Resp. nemám moc rád kategorii herců, kteří si neustále zoufají nad tím, že nemají peníze a že jsou vnitřně rozervaní z těch různě divných rolí. Ať jdou pracovat jinam, když jsou zoufalí z toho, co dělají. To byla jen odbočka. Každý má na to jiný názor.

Alois Švehlík patří mezi herce, kteří propůjčují hlas zahraničním hvězdám a dlouhodobě "dělá" Jacka Nicholsona. Někde jsem také četl, že je lepší než originál :-) Když jsem se před lety více začal soustředit na dabing a hlasy našich herců, tak jsem někdy žasl. Je to fakt paráda. Intonace. Hra se zvukem slov. Melodie. U originálu to má sice někdy větší švih. Ale myslím, že (asi klasická divadelní) práce s hlasovým projevem, je více slyšet u českých špičkových herců.

Mám oblíbené hlasové frajery. Radovan Lukavský je dle mého král přednesu. Nedělní chvilka poezie mi (rozhodně tehdy v mém věku) přišla tak trochu násilná a trochu uměle trapná. Kromě chvilek, kdy tam byl pan Lukavský a mohl recitovat cokoli a bylo to báječné. Dále pak Alios Švehlík a jeho Jack Nicholson. Munzara jako herce jsem dlouho nemusel, hloupě jsem si ho spojoval s rolí Jakuba Skláře, což vůbec neodpovídalo jeho občasnskému charakteru. Ale jeho hlas propůjčený Paulu Newmanovi se mi líbil. Mezi klasiky a kouzelníky s  hlasem mi patří Karel Heger. Původní postava doktora Sovy v Nemocnici na kraji města. Ovšem jeho hlas vynikal u formátu, který v současnosti dosti sleduji - pohádky.
V této souvislosti mi přijde paradoxně velmi špatný hlasový projev současné ikony mužského herectví v Čechách, Karla Rodena. Mluví rychle a vlastně drmolí. Jako herce ho mám velmi rád, ale poslouchat se to občas nedá. Což je dosti s podivem, protože mám dojem (potvrzený), že nemám hudební sluch a neměl bych tedy rozpoznat ne-libozvučnost, ne-melodii apod.

U žen je to jednoznačně Valerie Zawadská a Zlata Adamovská. Málokdo také například zná Martinu Menšíkovou, která dabuje Meg Ryan. Další dámy doplním při aktualizaci příspěvku. A nesmím při tom rozhodně zapomenout na Hanu Maciuchovou. Bohužel nejsem schopen vydržet ani jeden dialog mladších herců při jakémkoli seriálu Novy nebo Primy. Nicméně, když jsem zaslechl Hanu Maciuchovou mezi ostatními, tak je to jako když mezi skřehotající žáby přijde na návštěvu operní pěvkyně. Trochu legrační ovšem je, když paní Maciuchová měla nějaký medailonek ze svého rodného města a provázela reportéry zahradou a ona pořád hrála, resp. recitovala a dramaticky přednášela.

Svůj vlastní hlasový projev jsem párkrát slyšel z nahrávek, nedejbože z nějakého audio-video záznamu z podivných konferencí. Samozřejmě to byla katastrofa a divím se, že mi lidé mohou rozumět - možná nerozumí a jen předstírají. Nicméně právě s obnovenou inspirací od Aloise Švehlíka a při poslechu několika CD s namluvenými pohádkami jsem se s velkým soustředěním pustil do čtení pohádek svým synům. Dělalo mi poměrně velké problémy soustředit se na artikulaci a ň na samotné čtení (mám pocit, že děti v 5. třídě by četly plynuleji). Ale postupem času se to lepší. Každopádně jsem nyní mnohem pozornější posluchač pohádek než jsem byl jako dítě.