Neživíš, tak nepřepínej - část 2 aneb jsou finančně zajištění partneři lepší či ne?

Vzpomínám si na období, kdy jsem neměl moc peněz. Pak jsem začal mít slušné peníze. I sociální status (tzv. světský úspěch). Za více peněz si člověk koupí více věcí, pořídí větší komfort, kvalitnější lékařskou péči. Na druhou stranu čím více peněz, tím větší jsou výdaje. A bohužel ještě nejsem v kategorii "vatař", který ty peníze nemusí počítat. Občas mám pocit, že se ve mě pere moje šetřivá povaha a z toho pramenící falešná skromnost a některé výdaje, které mohou být za horizontem toho, co si mohu dovolit.

Co se týče vztahu peněz a výběru partnerky, tak jsem vlastně kavárenský povaleč. Možná trochu aktivnější než klasický povaleč, ale nejsem založením milovník adrenalinových sportů a plánovaných zážitků, které mají rozproudit můj tep jen proto, že se nudím. Protože se nenudím nikdy. Stačí mi přemýšlet. Nebo si číst. Nevím, jestli má smysl zaobírat se partnerkami na středních či vysokých školách. Tam peníze nehrály moc roli. I když vlastně ano. Já jsem skoro žádné neměl a "musel" jsem chodit na různé brigády a záviděl jsem ostatním, kteří měli peníze od rodičů či tetiček z NSR. Nyní mám pocit, že skoro všichni studenti makají na brigádách. Z nějakého důvodu jsem si vybíral (nebo si mě vybíraly ony) holky, co na tom byly finančně dobře. To vidím až nyní. Tehdy jsem si je vybíral proto, že se mi líbily. Až po nějaké době se zjistilo, že jsou ze zámožných rodin. Na jednu stranu to bylo fajn. Ale musím přiznat, že po nějakém čase mi to příjemné nebylo. Zkrátka i kluci musí občas zaplatit večeři nebo kino, aby se cítili líp. Na druhou stranu ke konci VŠ se již projevovala emancipace importovaná studentkami ze zahraničí, která zavedla pravidlo, že si každý platí svou útratu. Ale i tak je příjemnější pocit, když holku můžete jako kluk někam pozvat.

U bývalé partnerky se nám to střídalo. Jednu dobu jsem vydělával já více. Pak měla období cca 2 roky, kdy se finančně vystřelila do dvojnásobné úrovně mého příjmu. Upřímně vzato mě to chvílemi štvalo. Snažil jsem se to různě vytěsnit. Ale ješitnost spolu s podvědomím, které říkalo, že bych měl vydělávat více, mě dosti užíralo. Možná zbytečně. Mohu věřit slovům, že jí to nevadilo. Ale také nemusím. Pak jsem začal vydělávat lepší peníze. Bylo mi lépe.

Co se týče vztahu peněz a úcty, respektu. Peníze nejsou měřítkem všeho. Ale jsou nějakým znakem potence ve smyslu, že člověk dokáže přetavit svoji energii v alespoň elementární obživu. Pohyboval jsem se v prostředí, kde bylo hodně peněz (nikoli tedy v mé kapse), ale zároveň jsem se potkával i s lidmi, kteří žili ve slumech (v zahraničí - u nás slumy tuším nejsou). Přijde mi, že to je někdy o místě, kde se narodíte a potom ta startovní čára opravdu není stejná. Proto mám velký obdiv k lidem, kteří žijí z průměrných či podprůměrných platů, snaží se a neskuhrají (či skuhrají, ale pořád se více snaží). Samozřejmě obdivuji lidi, kteří se ze skromných poměrů dokázali vypracovat na pomyslné vrcholy.

Na jednu stranu se mi líbilo na některých ženách, že jsou zajištěné (od rodičů) a nebudou na mě vyvíjet tlak, že je musím uživit. Na druhou stranu jsem zjistil, že tyto ženy často očekávají ode všech - to zajištění. Jsou na to zvyklé a mají zhusta nepřiměřené nároky. Jakožto kavárenský povaleč, který má jen štěstí (a na rozdíl od K-řiny jsem v panice dokázal vybojovat slušné peníze prostě tím, že jsem si řekl o x-násobek toho, co by si řekl každý soudně uvažující člověk) nevidím důvod, abych naplňoval partnerce její představy a finanční nároky. Proto se mi k tomu přidává i sympatie k dívkám, které umí přiložit ruku k dílu a nepovažují vše za automatické. Divili byste se, že v některých zemích to tak je ve většině. Ale musím říct, že česká výchova dívek je lepší. I tak nesnáším holky (resp. to chování), které si libují v drahých, lépe řečeno předražených luxusních značkách oblečení, kabelek a podobně. Ovšem kvalitní se nerovná předražené. Pro každého je tato hranice jinde, to chápu.

V současné době jsem hlavním živitelem rodiny. Ale jak se počet členů začal nekoordinovaně zvyšovat, tak zjišťujeme, že je potřeba, aby i žena přiložila ruku k dílu a šla do práce alespoň na několik dní v týdnu. Jednak kvůli penězům a taky kvůli odpočinku od dětí. O penězích a investicích rozhodujeme v dobách spoření více společně. Když jsem peníze tolik nesledoval, tak mi to bylo do jisté míry jedno. Takže bych řekl, že platí pravidlo, kdo vydělává, tak může i více rozhodovat. Ale to rozhodování má také nějaká pravidla. Manželka navrhne, že se nutně potřebuje nová pračka a sušička. Já láteřím, že staré jsou ještě pěkné a funkční. Pak vyhledám nejlepší za co nejméně peněz. Pak se zhrozím, že manželka vybrala něco o řád dražší. Pak je chvíli ticho. Pak jdeme k sousedům, kde mi chlápek řekne, že ta věc za x desítek tisíc je na prd a že funkci automatického věšení prádla do průvanu nikdy nepoužili a že stačí koupit něco s určitým počtem programů. Manželka si prosadila nové spotřebiče a já mám alespoň pocit, že jsem něco ušetřil oproti původním představám. Je to neustálý boj :-)