Domýšlivé ženy

Je to taková milá vlastnost některých žen. Jsou "domýšlivé". Domýšlejí na míle daleko, zatímco se chlápek jen usmál u prvního kafe nebo dokonce, když je chlápek s kafem na úplně opačné straně místnosti. Někdy prý stačí k domýšlení si prvního sexu, společné dovolené, svatby a jména dětí jen nevinná poznámka. To domýšlení, snění, plánování, fabulování a konstruování si budoucnosti. Na druhou stranu to je vlastně sympatické. Tak trochu denní snění.

Trochu jiný typ domýšlení mi naznačila K. Z pár slov se v hlavě začnou vytvářet neexistující konstrukce a domněnky: co tím sakra myslel, chtěl mě urazit, proč to vůbec dělá? Na rozdíl od prvního případu to už není pěkné snění, ale spíš peklo v hlavě. S tím, že pekelné myšlenky mají tendence se hodně cyklit.

Kde se to v nich bere? Asi již od malička. Sousedův synek se začal kamarádit s dívenkou ve třídě. On je celkem v pohodě. Má ji rád a soustředí se na to, že se učí psát písmenka a slova a že si třeba dají pusu. Ona ovšem poté, co se naučila ta slova psát, okamžitě mu napsala, že bude svatba! :-)

Nový prostor a láska v hrobě

Chtělo by to větší prostor pro Nový prostor a film Láska v hrobě. Zařadil bych to do kategorie "dobré věci" nebo "světlo svítí i když jste v prdeli".
Dokud jsem nepoznal některé bezdomovce osobně, tak jsem k nim neměl nějaký extra vztah a upřímně řečeno jsem se trochu vyhýbal pohledům z obavy, aby na mě někdo ze zadu nevyskočil a neukradl mi peněženku (což bylo hodně trapné, protože v té době jsem v peněžence určitě mel dohromady méně, než páni bezdomovci).

Až můj otece a pak jeden můj obchodní partner mi ukázali postoj, který se mi zalíbil. Nepřemýšlet moc nad tím, jestli vůbec dávat, ale využít příležitosti, která k tobě přijde a přispět (slovo pomoc je trochu přehnané). Řídit se intuicí a nekalkulovat nad tím, jestli to přispěje k nějaké karmě. Zároveň se nenechat zblbnout a nedávat všem a hrát si na spasitele.

Proč Nový prostor? Protože to je vlastně i dobré čtení. Často tam píší studenti nebo absolventi a články nejsou jen o 10 řádcích jako v novinách, ale svým způsobem to je jako alternativa Respektu či Reflexu. Akorát je to často víc svěží a neotřelé. A byl tam chlápek, který byl tuším šéfredaktor a psal naprosto skvěle. Alexandr Budka (doufám, že jsem to jméno správně vyhrabal z paměti). Tak píší jen ti nejlepší v Reflexu a Respektu (a to jen když mají dobrý den).
Další, resp. hlavní důvod je ten, že už ty prodejce znám a máme nějaký vztah. Není to anonymní. Občas se jim omlouvám, že jsem si časák koupil u jiného. Líbí se mi, že alespon něco dělají a každý má svůj styl prodeje.
Co je docela zajímavé - už jsem o tom psal - tak v bezdomácké subkultuře je slušná převaha mužů nad ženami. Proto je někdy docela rvačka o dostupné ženy. Jednou z takových žen je i ta, která se svým druhem žije v Praze, ve Strašnicích na hřbitově. A David Vondráček o tom natočil film. Když jsem režišéra viděl v nějekém televizním interview, tak koukám na ukázky a říkám si, já ty lidi od pohledu znám! Nikoli osobně, ale když jsem byl fotit na podzim hřbitovy před pár lety, tak jsem tu dvojici potkal. Byli trochu jako duchové. A ukazuje se, že našli své světlo i jeden druhého v té temnotě. To mi přijde pozitivní. Zejména v protikladu k tomu, když občas slyším, jak se zpovykaní partneři natolik nudí v relativním blahobytu a vyžadují další a další impulsy pro svoje uspokojení.

Vůně žen

K tématu mě přivedla návštěva ve francouzském obchodě a bistru s potravinami. Pekli tam i své vlastní bagety, chléb, croissanty a další pochoutky. Náramně to vonělo. Hned se mi zlepšila nálada. Další zlepšení nálady nastalo, když si na lavičku hned vedle přisedly mladé dámy hovořící francouzsky. Voněly úplně jinak než české ženy.

Kromě jiné značky parfémů než používají české ženy to bylo rozhodně i tím, že jedna z nich byla černoška a jedna šmrncnutá něčím z Asie. A pak mi myšlenky utekly někam jinam - k těm vůním.

Je jasné, že existují větší či menší rozdíly v tom, jak voní (event. nevoní) různé ženy. České ženy mi přijdou jako voňavě normální. Možná bych to přirovnal k mléku a medu. Myslím intenzitou nikoli charakterem vůně.

Černošky (resp. 1) mi v intimní blízkosti moc nevoní. Což je samozřejmě hodně individuální. Ačkoli to byl před tím vždy můj erotický sen, tak co se týče vůně, nic moc. Hodně zemité. 

Z Asie (což se nedá paušalizovat - jistě jsou rozdíly mezi Japonkami, Korejkami, Filipínkami, Číňankami aj.) mi utkvěla vůně nespecifikovaného koření. Jemné, ale výrazné. Něco jako směs jasmínu, nějakých oříšků, máty a nevím co. Výraznější než u českých žen.

Je docela pravděpodobné, že takto rozdílně podle ras či typů voní ženám i muži z jiných krajů.

PS: vzpomněl jsem si i na některé další,  poněkud specifičtější vůně ze specifických míst těla - tuším, že o tom psala K-řina :-) Ale o tom možná někdy jindy.

Malé věci mají smysl

Každý den čtu, resp. musím číst o tom, jak ekonomika padá a také o tom, jak politici jeden po druhém rozkrádají zem (kteří jsou prý takoví, jaké si je zasloužíme - asi to máme za trest - ale ve skutečnosti to nepropustností politického systému jako takového). To je pak člověku občas neveselo.
Proto jsem rád, když si přečtu o tom, jak se někomu něco podaří - resp. jak je možné ovlivnit v dobrém slova smyslu to, co je okolo nás.
Palec nahoru.

O tom, jak starý pán s vnukem opravují rozbité lavičky
http://brno.idnes.cz/brnan-opravil-v-masarykove-ctvrti-sest-lavicek-frt-/brno-zpravy.aspx?c=A121114_134614_brno-zpravy_bor

Víra aneb síla modlitby

Jsem hluboce věřící člověk. Tak si střihnem jednu praktickou motlitbu za batolata.

Bože, dej

ať naše batole pravidelně jí a hned vše nevyzvrací. A pokud blinká, tak ne na vaši čistou košili či oblek do práce. A pokud jí mrkvovou kaši, tak ať moc neprská. A pokud prská, tak ne přímo do vašich očí.

Ať v noci spí. A neprobouzí se s křikem zrovna v momentě, kdy kolem 23hod zaberete ke spánku. A ať se nebudí před 6 hodinou ráno.

Ať nejí vše, co najde na zemi. A pokud už věci strká do pusy, tak ať nejí něco, co ho může udusit.

Ať si rozumí se svojí chůvou a nebrečí, kdykoli se od něj hnete na více než 5 metrů.

Ať si dokáže hrát alespoň chvíli sám a nevyžaduje neustále přítomnost svých rodičů.

Ať má dobrou náladu a neprudí s každou maličkostí.

Ať vám nevypíchne oko figurkou, když usnete na hrací podložce.

Ať má rád koupání a neječí jako kdyby ho na nože brali.

Ať je zdravý a statečně přestojí všechny nemoci a podivné injekce u doktorů.

Ať přežije všechny vaše omyly ve výchově a v péči.

Nenech strach, aby za tebe rozhodoval anebo co bychom rádi doopravdy

Rezignoval jsem na delší příspěvky :-( Jediný čas, kdy bych mohl psát, jsou cesty v MHD a na mobilu toho člověk moc nenapíše. Takže to budou třeba hutná témata a hustá (rozuměj zhuštěně podaná).

Onehdá jsem tu psal a zatím bohužel nedokončil jakýsi řetězáček s důležitými tématy. Jedním z takových témat je i "co bys na svém životě změnil, kdybys mohl". Lidé často odpovídají frázemi typu, nic bych neměnil, vše jsem měl vlastně rád. A co mě neporazilo, to mě posílilo. Kecy. Je opravdu otevřená odpověď na to, co bych změnil - nic bych neměnil a pořád dokola bych opakoval ty samé chyby?

K tomu se váže jedna z podstatných věcí. Spoustu "chybných" rozhodnutí děláme pod tlakem strachu. Nebýt sám (ve vztazích), nepřijít o peníze (u práce), nepřijít o různé výhody, obavy z toho, jestli budeme oblíbení, obavy z fyzického nepohodlí a hlavně..obavy, jestli to "nakonec dobře dopadne".

Zásadní otázka tedy zní, co bychom dělali (čím bychom chtěli být, s kým bychom chtěli být,  kde bychom chtěli být, co bychom chtěli mít a kam bychom chtěli směřovat) kdybychom neměli obavy z toho, jak naše rozhodnutí dopadne a vědělim bychom, že to dopadne prostě dobře.

Na začátek se třeba hodí otázka (zejména pro ty, co jsou již nějakou dobu v pracovním procesu), co byste chtěli dělat, kdybyste neměli strach o peníze a nezáleželo na výši výdělku, místu práce a šéfovi.

Otázka druhá pro lidi posedlé vztahy. S kým byste chtěli být ve vztahu (koho byste si vybrali), když byste se oprostili od obavy, že se to nehodí, že je svět proti vám, že je pán ženaty, že nemáte kde bydlet...a věděli, že to prostě dopadne vše dobře (ať už to "dobře" znamená cokoli).

Já se nad tím taky zamyslím.

Louis aneb jsem ve stresu

a tohle je jako balzám
http://youtu.be/m5TwT69i1lU

Strach mít vlastní dítě

Dítě je velká věc. Na jednu stranu je to obrovský zásah do života. Vše se změní. Svět se už netočí kolem toho, kam se půjde večer na drink, kam se půjde s kamarády na golf, na vodu nebo, jestli se letos pojede do Himalájí nebo k pramenům Amazonky (zde si dosaďte cokoli dle své sociální, finanční a intelektuální libosti). Svět se najednou točí kolem malého uzlíčku, který řve, spí a kadí. Naštěstí také spí. V tomto okamžiku u prvních několika týdnů jsou to právě chvíle spaní, které umožnují rodičům se nad dítětem rozplývat a uvědomit si, že dítě je i velké požehnání. To je ta druhá strana reprezentující radost z toho, že máte dítě.

Ovšem u spousty lidí převládají obavy a strach. Myslím, že ženský a mužský strach je asi odlišný. Už jen proto, že žena se s dítětem seznamuje a připravuje se na něj o nějakých 9 měsíců déle. Mluví s ním, hladí ho, zpívá mu a vnímá, jak dítě roste a pohybuje se. Zatímco muž si občas pohladí břicho a soustředí se buď na nákupy postýlek a spousty zbytečných věcí viz zde nebo na stihnutí veškerých pařeb a sportů a svých zálib, které hrozí, že mu budou odepřeny po narození. Tím chci říct, že výchozí pozice a i mentální nastavení je prostě normálně odlišné z podstaty obou pohlaví. 

O ženském strachu vím spíše zprostředkovaně. Většinou to je strach, jestli bude dobrá máma. Jestli to zvládne. Jestli zvládne starost o dítě a ještě další věci, které byla zvyklá zvládat (občas to vyhřezává do syndromu super-matky-ženy). K tomu se ještě přidává strach ze samotného porodu. Zde doporučuji mít pouze přiměřené informace. Protože čím více je informací, tím jsou protichůdnější (od "je to v pohodě" až "je to naprosto příšerné a nikdy bych už rodit znovu nechtěla" - kupodivu i ženy, které ještě nerodily a neví vůbec, o čem hovoří, dávají příměr mužům "zkus si vytlačit golfový míček skrze otvor v tvém penisu"). Určitá míre nevědomosti a spolehnutí se na přírodu je myslím namístě. Je ovšem dobré říct, že samotný porod není velká legrace a je spíše štěstí, když to je s malou bolestí a tzv. "v pohodě". Prý je to kvůli způsobu života, který vedeme (změnila se tělesná konstituce žen sedících v kanclu a sportujících na kolech a na orbitrecích, na rozdíl od žen pracujících na polích a schopných vláčet vědra s vodou či zeleninou).

Ale tento strach je překonán těšením se. Mateřský pud VĚTŠINOU opravdu funguje. Bohužel nic není na 100%, takže u někoho může převážit strach a nejistota. Já dávám k dobru to, abychom se podívali na cikány. Nikdo tam neřeší, jestli je finančně, intelektuálně či fyzicky připraven mít dítě. Prostě je počnou, porodí a pak s nimi jsou. Nedávám to jako příklad zodpovědného přístupu. Ale jako příklad vyrovnání s tíhou odpovědnosti a strachu, jestli dítě zvládnu vychovat, postarat se o něj a jestli si dítě vůbec můžeme ekonomicky dovolit. Můžeme. Všichni.

Co se týče mého strachu, tak jsem měl poměrně mizivé zkušenosti s opravdu malými dětmi. Měl jsem období kolem 20. roku a dříve, kdy jsem se věnoval mládeži na táborech a při sportu. A docela mě to bavilo. Malé děti do cca 8 měsíců vám málokdo dá na celý den hlídat. Ale jednou jsem to štěstí měl. Dítě řvalo celou dobu vzhledem k tomu, že rodiče dítěte byly v kině s vypnutými mobily, tak moje zoufalost a panika dosahovala bodu, kdy jsem chtěl volat tísňovou linku. Na dlouhou dobu to oddálilo jakékoli myšlenky na vlastní dítě a v podstatě to rozbořilo moji sebejistotu, že bych se o dítě dokázal postarat. Samozřejmě to je nutné brát v kontextu. Tehdy jsem nevěděl, že je nutné s kočárkem pořádně lomcovat, aby dítě usnulo. Nevěděl jsem, že dítě, pokud je normálně zdravé, má jen několik základních situací, kdy brečí: má hlad, bolí ho bříško bo má zaražené prdy nebo tlačí stolici, je unavené a chce spát, je mu moc horko nebo moc zima, má strach ze zvuků a hluku. Samozřejmě, že každé dítě je jiné a jsou děti, které vydrží v klidu jen u mámy a ta jako otrokyně jej musí nosit neustále v náručí. Ale to jsou spíše výjimky.
Můj strach byl tedy spíše mírný. Opět se mi navrátila jistota, že to zvládnu jako živitel i opatrovatel. Na příhodu se řvoucím dítětem jsem mezitím zapomněl. 

Myslím, že na dítě se nelze 100% připravit. Informacemi možná. Ale pokud se někdo nestaral o své malinké sourozence (nemyslím ve věku, když vám je 11 let a pomáháte obouvat sourozence ve věku 3 let. Ale regulérně, když vám je cca 17-20 let a staráte se třeba celý víkend), stejně si tu zkušenost musí projít sám. Pak zjistí, že to je na jednu stranu 1000 x těžší a nelze zvládnout všechno. Ale zároveň po nějakém čase zjistíte, že to zvládnete po svém. Dítě se přizpůsobí všemu. A rodiče zase zvládají to, co musí a to, čeho jsou schopni. Což znamená, že i tzv. neschopní rodičové, to zvládnou do té míry, kde mají své limity. Nelze zvládnout nějaký ideál. Vždy se udělají nějaké "chyby". Ať už ve smyslu přílišné péče (zatěžující pro dítě i pro rodiče) nebo nedostatečné péče (málo podnětů, nedostatečný fyzický kontakt, nenastavení hranic). Důležité je mít děti rád (což se na druhou stranu nedá přikázat), mít elementární odpovědnost a vyrovnat se s tím, že ne všechno je pod kontrolou a nějak to dopadne. Na druhou stranu je novorozenec báječná bytost, která přináší radosti, které plyšáci na mazlení, zvířátka ani alkohol či drogy nespokytují (psal jsem o tom zde).

Důležité také je, že první dítě je fakt záhul. Navíc bez zkušeností. Ještě horší to je bez pomoci babiček. Ovšem dobrá zpráva je, že to může být mnohem horší :-) Slýchal jsem, že jedno dítě není žádné dítě. Teprve 2 kusy malých dětí prověří, kde je pravé dno únavy, napnutých nervů, tolerance a schopnosti koordinovat činnosti. Kdo říká, že jedno dítě je peklo, tak je to odpolední kávička s Literárními novinami, oproti dvěma malým dětem, které jsou celkem brzy od sebe (nemyslím první dítě a pak za 10 - 15 let další dítě, ale tak 1,5 až 3 roky od sebe). A mohu potvrdit, že to je pravda. Sotva jsme si zvykli na jedno dítě a rozdělili své síly a bojové pozice, tak přišlo na svět další dítě. Mysleli jsme si, že to máme natrénováno a víme, co a jak dělat. Ale ani to nepomohlo. Jedno dítě brečí, že chce nějakou hračku, druhé brečí, protože má hlad. Nelze se věnovat oběma naráz. To malé konečně usne, ale starší dítě ho probudí. Takže kolotoč běží nanovo. Myslel jsem, že nepřežiju ani 2 hodiny, když jsem je hlídal sám :-). A jak říká jedna známá: království za 8 hodin spánku. Ale po nějakém čase (cca 3 - 4 měsíce) se to ustálilo. Je potřeba se nezbláznit a pokud možno si držet i nějaký svůj život (muži třeba sport a intelektuální kecy v hospodě či se studentkami. A ženy vyšívání, kávičky s kamarádkami či cokoli jiného, to je úplně jedno). Samozřejmě je velmi obtížné dál pařit techno a pořádat drogové večírky, když máte dvě či více malých dětí. Ale v principu se dá dělat skoro všechno i za účasti dětí. Ovšem je to jiná intenzita a jiná konstelace. Nemusí to být nutně "něco za něco". To je pomýlený přístup. Je to spíše jiná situace. Změna podmínek. Něco ve smyslu "je nás teď o jednoho/dva více a musíme se trochu starat o nové členy, kteří jsou na nás zavislí".

Den 6 aneb pověz mi, co jíš a kde bys chtěl žít

Den 6.

2 jídla: rajská nebo guláš?
Guláš. Má říz a když se povede, tak je druhý den skvělý.

2 země, kde bys chtěl žít 
Francie
Líbí se mi tam ženy. Jak se oblékají. Jak se chovají. Jak je tam tradice mít milenky a nikdo z toho nic moc nedělá (myslím ten kulturní vzorec. Samozřejmě pro zúčastněné to asi je často bolestivé).
Líbí se tam i muži. Jaký mají postoj k životu. Jak se oblékají. Umění je blízké chápání Čechů, i když my to nemáme tak lehké a podaří se nám to jednou za 20-30 let. Líbí se mi ten mírný chaos a ležérnost a zároveň se jim téměř vše podaří. 
Pak Amerika (USA) - San Francisco. Asi nejvíce blízké evropskému pojetí a zároveň všechny služby a komfort Ameriky.
Potom také Anglie a možná Dánsko. 

Styl oblékání českých žen

...a mužů

Malé zamyšlení, které vzniklo nad diskusí u článku, co napsala K-ristýna o ženě mnoha tváří a o tom, jak se oblékají např. Francouzky. Kopřiva k tomu dodala, že Češky jsou v základu krásné, ale často nemají vkus - snaží se udělat ze sebe něco jiného a umějí si dát neuvěřitelnou šlehu ve snaze vypadat exoticky, zajímavě.

Já bych k tomu dodal, že to u nás vypadá, jako bychom všichni najednou slezli z hor nebo právě dorazili z nějaké sportovní výpravy. Nechápu tu posedlost outdoorovým oblečením i ve městech. Do kina se asi už nikdy nebude chodit v oblecích a v klobouku či nějaké slušivé čepici. Bohužel to není svátek (i když finanční tak trochu ano). Ale přijde mi opravdu nevkusné chodit do kina či restaurace ve fleecových či gore-texových bundách a nízkých trekkových botách a takových těch kalhotách, které mají na zadku a na kolenou kárované plochy ze zpevněného textilu. Nechápu to ani u mužů, pokud zrovna nejsou reprezentanti v chození do lesů a do hor. U žen mi to ovšem přijde nevkusné, nekulturní.

Dalším znakem je stádnost a uniformita. Zejména u mládeže. Ale tam se to asi dá pochopit. Méně pochopení mám pro stejnokrojů žen středního věku nakupovaných v Polsku či na tržištích. Jaký je to rozdíl oproti Francii, kde zralejší ženy mají luxusní kousky oblečení a při bližším pohledu poznáte, že materiál má již leccos za sebou stejně jako jeho majitelka. Ale stále to vypadá o několik tříd lépe než to, co se nosí u nás. A pokud to není šmrncovní, tak je to skoro vždy velmi elegantní. Co je pozoruhodné, tak i u normálních pracujících žen vidíme smysl pro péči a z určité vzdálenosti cvičené oko nepozná, že ta paní pracuje jako prodavačka a ne jako nějaká střední manažerka. U těch bohatších je obuv většinou nová či zánovní a oblečení také. Majitelky si totiž mohou dovolit šatník pravidelně a často obnovovat. Ale i méně majetné ženy si dokáží koupit a hlavně vybrat oblečení, ve kterém vypadají velmi dobře. To by se u nás mělo asi vyučovat...

Posledním znakem je absence stylu. Nevím o žádném našem českém či česko-slovenském (kromě národních krojů, které jsou stejně krajové a nikoli národní) modním stylu. To se asi jen tak nedožene. Francouzi to budovali a pěstili staletí. Italové také. Ruské teplákové soupravy zas takovou tradici nemají, ale pár desítek let si to také pěstují :-) U nás to možná byly montérky - lacláče a k tomu flanelová károvaná košile. Proto jen kopírujeme. Ale často jen blbě. I mezi lidmi, kteří by na to měli mít trochu talentu (celebrity) je většina taková, že si musí najímat modní poradce. Střední proud, který vidíme ve Francii, Itálii anebo i v Rakousku či Neměcku, se prostě oblékat stylově či alespoň vkusně, se to ještě ani po 20 letech nenaučil. Asi je potřeba ještě více času.

Mužská krása - úvod

Vzhledem k tomu, že hledání fotografií mi zabírá více času, než jsem předpokládal, tak napíšu alespoň úvodní text.

Nejdříve je nutno si říct několik pravidel. Pro naše účely je poměrně hloupé směšovat krásu a přitažlivost. Krásný muž nemusí nutně způsobovat podlamování kolen u žen (nebo oblíbený termín "motýlky v podbřišku"). Prostě je na pohled "jen" krásný. O to tu jde. Nebudeme se hádat o tom, že Jack Nicholson nebo Daniel Craig jsou pro spoustu žen sakra přitažliví. Ano, jsou. Ale nejsou krásní. To bychom si trochu lhali do kapsy. Proč? Berme krásu jako něco ikonického, nadčasového (či alespoň ideálního pro určitou dobu). Kopřivka napsala, že Audrey Hepburn byla klasická kráska. Ikona. To je správný směr. Při velmi individuálním charakteru vnímání "krásy" je to dobrý způsob, jak to trochu zúžit a zaměřit obecněji a nenechat se zatáhnout do žabomyších diskusí o tom, že Nicolas Cage je hezčí než Jack Nicholson.

Proto se zaměřím na ikony a kánony krásy ve své době a pak jak to vidím já.

Horňák nebo dolňák

aneb prsa nebo zadek?

Léto nám nekončí a dívky a ženy stále ukazují své vnady. Navíc s letním opálením.

Vždy mě zaujme dmoucí se poprsí. I v televizních novinách u moderátorek.
Ale pokud bych si musel vybrat, tak vzrušující spouštěč je u mě zadek. Ze zadu to má asi pro mě  větší grády než mezi kozy. Anebo dozadu, jak říká K-ateřina

Den 3 - aneb citáty, které mě iritují

Doplnění posledního měsíce
Udělal bych si víkendový maraton filmů

Den 3.

5 citátů a bonmotů, které tě iritují

1. Všechno zlé je pro něco dobré. 

Blbost na n-tou. Nejlepší je být zdravý a bohatý.

2. Srdíčku neporučíš. 

Když to používají hloupé ženy, je mi mdlo. Hloupí muži alespoň přiznají, že to není srdíčko, ale jejich libido.

3. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. 

Tohle se říká lidem, kteří jsou v depresi z rozchodu. Mělo by se být trestné. Navíc to nikomu nepomáhá.

4. Nejhorší je srážka s blbcem. 

Už jsem to někde psal. Používají to všichni navzájem. Jednak to znamená, že jsou všichni arogantní jak prase bez špetky empatie a sebereflexe. A pak to také znamená, že se to všude hemží samým blbci :-)

Den 1 a 2

Den 1.

7 věcí, které bys udělal, když bys měl před sebou poslední měsíc života

V principu bych udělal některé věci, které jsem vždy chtěl udělat a neudělal. Pak bych udělal věci, které mám rád. Strávil čas s lidmi, které mám rád.


1. Řekl bych některým lidem, že je mám rád a že pro mě moc znamenají.
2. Strávil bych několik celých dní s lidmi, s kterými jsem rád. Asi zvláště s nejbližší rodinou a pak zvláště s přáteli.
3. Jel bych se podívat do Paříže nebo do Wimbledonu na pořádný tenisový zápas.
4. Strávil bych několik dní provozováním svých oblíbených sportů, pak masáže a nějaké skvělé nezdravé jídlo.
5.Chvíli bych byl sám se sebou a koukal se do ohně. Nečetl bych nic. Spíš bych něco napsal. Třeba nějaký text na náhrobek.
6. Milování a sex (jelikož to dokážu oddělit, tak obojí).
7. Možná bych poslal do prdele některé lidi, kteří mě prudí.

Den 2.

6 nejhorších sexuálních zážitků
1. Kousala do jazyka. Nesnášel jsem to.
2. Velmi obézní. Nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem byl ze své lovecké formy a vzal jsem za vděk i velikostí XXXL. Málem mi zlomila pánev svou váhou. Na druhou stranu se mi tím posunula hranice vnímání z požadavků "štíhlá s pěknou postavou" na "pár kilo navíc vůbec nehraje roli".
3. Leklá ryba + mlčící ryba + toporné prkno. Vražedná 3-kombinace. Měl jsem to zapotřebí?
4. Celá plejáda dívek, které neuměla orální sex a namísto toho za penis jen tahají a v lepším případě vám do něj kousnou. Naštěstí jsem se naučil těm dalším pouštět výuková videa. Dramaticky se zvedla úroveň poskytnuté rozkoše (oboustranně).
5. První sex byl vlastně taky velmi špatný. Ale aspoň jsme se zasmáli a pak to šlo.

Řetězáček trochu jinak

Den 1.
7 věcí, které bys udělal, když bys měl před sebou poslední měsíc života

Den 2.
6 nejhorších sexuálních zážitků

Den 3.
5 citátů a bonmotů, které tě iritují

Den 4.
4 věci, které neustále odkládáš
a
4 situace, ze kterých máš strach

Den 5.
3 lidi, kterým máš chuť fyzicky ublížit
a
3 lidi, které chceš ošukat

Den 6.
2 jídla: rajská nebo guláš?
a
2 země, kde bys chtěl žít

Den 7.
1 větu, kterou bys chtěl mít vytesanou na náhrobku

Jak je těžké říct "miluji tě"

Jak jsou důležitá slova "miluji tě" a proč je obtížné je vyslovit

Onehdá jsem četl, jak je pro některé obtížné říkat ta prostá slova. Miluji tě.

Je to známka srabáctví? Nebo známka osobní svobody neříkat důležitá slova, protože je to cool a druhý to prostě musí poznat?

Miluji tě = závazek

Ještě před nějakými 10 lety jsem na tom byl jako zamzrlý pulec. Hlavně si nezadat. Říct nekomu, že ho miluji, bylo jako podepsat si ortel - což znamenalo chodit s někým aspoň 3 měsíce. Přiznávám, neměl jsem na to.

Občas se mi stávalo, že dívky, zejména večer před usnutím a ráno po probuzení, v radostném rozpoložení (možná to bylo i tím, že to bylo po sexu), prostě vypustily z úst tu zásadní větu. Miluji tě.

Tehdy jsem řešil jen to, co bych asi tak odpověděl, abych neurazil. Nechtělo se mi to moc říkat. Často i proto, že jsem dotyčnou přímo nemiloval - alespon co jsem měl ten pocit.

Po nějakém čase se to změnilo. Potkal jsem budoucí manželku a s tou jsem slova "miluji tě" začal používat častěji.

Některá mladší děvčata mohou mít pocit, že když jim partner neříká "miluji tě", tak to je znak toho, že s nimi neplánuje seriózní budoucnost. Resp. že vůbec tuto budoucnost neplánuje. Dívky mají často dojem, že by měla existovat reciprocita. Že by jim měl partner oplácet stejnou mincí. A pokud ony říkají slova "miluji tě" i s podtextem, chci s tebou plánovat budoucnost, tak očekávají, že stejné "miluji tě" od partnera znamená to samé. Ale pokud tomu tak není...tak svoji vnitřní nejistotu vloží do absence tohoto magického slovního spojení...a pochybnost o celé budoucnosti vztahu je najednou tu!

Slova jsou nanic, důležitější jsou činy

Další názor je ovšem ten, že slova nic neznamenají. Nemají žádný význam. Neni důležité to, co lidi říkají slovy, ale co vyjdadřují svým chováním. Říct se dá cokoli, kdykoli, říká diskutující na ženském foru. V hospode nebo za jakychkoliv okolnosti se toho nakeca spousty. Důležité ale je, jak se lide CHOVAJI. Jako podpůrný argument pro tvrzení, že slova nic nezaručují se uvádí například manželský slib. Přičemž ten není žádnou zárukou a rozvodů je minimálně v ČR cca 50% z uzavřených manželství. Znamená to tedy rezignovat na slova, vyznání a vyjádření přání?...A zařídit se podle toho, jak se k nám protějšek chová? Ovšem i chování se může v průběhu dnů, týdnů a roků měnit, že? :-)

Nejde mi to vyslovit!! eeee

Další názor je také z internetové diskuse. Přispěvatelka ta slova nemá ráda: "Jsem člověk, který taky neumí říkat miluji tě. Protože ty slova nemám ráda, nevím proč, ale je to tak. Daleko víc má pro mě význam říct někomu, že ho mám ráda. Přesto vnitřně, citem, miluji a snažím se to příteli dokazovat. Pozná to z chování...ví to, cítí to, i když to nevyslovím...". Další diskutující proklamuje, že tohle slovní spojení nevyslovil a nejspíš ani nevysloví. Nedokáže na veřejnosti svoji partnerku nazývat "láskou" či "miláčkem". Přijde mu to jako devalvace těhle slov. Tady je namístě otázka, o jakou devalvaci jde, když tato slova nepoužívá nikdy, nemohou být pak devalvována - tzn. užívána přílišně a tím tak ztrácející na svém významu či domnělé ceně.

Pro tento druh lidí se zdá také pohodlnější či příjemnější vyjádřit svůj cit (láskyplný) k partnerovi činy a chováním. Přeci nejsou jejich partneři blbí, když z nich je ta láska cítit na sto honů. A pokud by partner dokonce požádal o slova "miluji tě", tak by to znamenalo, že chce vlastně, aby se "odmítači slov miluji tě" přetvařovali. A to tedy prrr, to by byla lež. A mohlo by to dokonce vést ke konci vztahu.

Rozumím tomu tedy tak, že pro lidi, kterým nejde vyslovit slova "miluji tě", to může být tak nepříjemné, že by uvažovali o konci vztahu?

Strach říct otevřeně to, co cítíme a myslíme si

Vidím to po jedné zkušenosti trochu jinak. Po pár rozchodech si člověk uvědomí, že občas neměl šanci říct, to co by chtěl. Doopravdy chtěl. At mi nikdo neříká, že doopravdy chtít někomu něco říct a něco vyjádřit znamená nikdy mu to neříct a vymlouvat se na to, že to vyjádřím činy.

Ještě větší pecka je, když si uvědomíme vlastní smrtelnost a že se může stát, že zítra tu již nebudeme. Není nutné to brát do extrému a chovat se jak v poslední den svého života a například vzít všechny společné úspory, plus účet své ženy a rozbít prasátka svých dvou nezletilých dětí a rozfofrovat to v ruletě v Las Vegas, protože to byl můj sen.

Osobně si myslím, že za neschopností říct ta důležitá slova je především strach (samozřejmě v případě, kdy partnera milujeme a ne v případě, kdy ho nemilujeme a nechce se nám lhát).

Strach z otevření se. Strach ze závazku. A strach z toho, že tímto se stáváme zranitelnými. Pokud jde o činy, jsou vlastně bezpečné a přizdisráčské. Kdykoli totiž zhrzený partner může říct, stejně jsem to dělal jen tak a nemiloval tě. Ostatně tohle může říct i ten, kdo říkal miluji tě. Ale bavíme se o schopnosti vůbec vyslovit upřímně to, co cítíme.

Když jsem tedy po zkušenosti s tím, že smrt může být otázkou pár vteřin a člověk opravdu neví konce svých dní, tak mi vůbec, ale vůbec nebylo zatěžko říct ta předtím tak závažná slova: miluji tě. A je to velmi osvobozující. Když to člověk cítí a má svého partnera nablízku, slova mluví téměř sama od sebe. S lehkostí. Ale zároven i hloubkou. Nikoli devalvací. Samozřejmě by mohla být nějaká rovnováha mezi slovy a činy, žijeme kromě duchovního také ve fyzickém a materiálním světě, kde se odehrává velká část našeho života.

PS: a když je člověk v ráži a naučí se říkat miluji tě a nebát se, tak se lépe a přirozeněji říká i "moc ti to sluší", "jsi prostě nádherná", "jsi moc sexy, mám na tebe chuť", apod.

Nicolas 007 - proč muži lžou ženám
Tady je původní blog: Vztahy a soužití žen a mužů. Vzhledem k nedostatku času si nejsem jistý, jestli se podaří vše přemigrovat.