úterý 2. července 2013

Mladší já

Ještě před pár dny jsem si připadal mladý. Tak o deset až patnáct let. Navíc jsem restartoval svůj oblíbený sport a byl jsem schopen porážet kluky právě o těch patnáct let mladší. Což ještě posílilo mé poměrně slušně vysoké sebevědomí. Ale asi to bylo jen takové vzedmutí. Pořád vidím vrcholové sportovce, kterým se říká veteráni (ve 34 až cca 40) a podléhám nějaké iluzi, že bych byl i po 40ce schopen nějakého výkonu. Aby nedošlo k mýlce. Neporážel jsem mladíky díky své fyzické síle, ale díky zkušenostem a odolnější psychice. Kdyby mi některý z těch testosteronových mladých granátů dal facku, tak udělám 3 kotouly vzad a vstanu za 3 minuty. Deprese se ještě zvětšila, když jsem začal popadat dech po výšlapu do 3. patra poté, co nejel výtah. Cílové 4. patro jsem sledoval zespodu a trapně jsem zdolal poslední schody rychlostí horolezců, kteří lezou posledních pár metrů na Mount Everest (pravděpodobně ta jejich rychlost je x-krát větší). Jako bývalého vítěze různých soutěží v běhu, skákání a jiných podivných tělocvičných aktivit mě to dosti vystrašilo.

Jak si tak čím dál více přemýšlím o svém nenadálém fyzickém úpadku a jedu metrem, tak koukám, jak do vagonu vstupuje štíhlý mladík. Nejdříve jsem ho viděl spíš zezadu a z boku. Pak se otočil. Málem jsem upadl. Vypadal skoro stejně jako já. Samozřejmě před takovými 25 lety. Štíhlá postava. Husté černé vlasy. Snědá barva kůže. Ale hlavně mi byl šíleně podobný v obličeji. Musel jsem se ovládat, abych na něj necivěl a nevypadalo to blbě. Legrace je, že tuhle představu mladistvé svěžesti jsem měl do nedávné doby bez ohledu na věk a pravidelný pohled ráno do zrcadla. Člověk se musí podívat až na fotky, aby viděl, že se změnil. Anebo potkat své já mladší o dvě desítky let. A pak se podívat do odrazu okna a vidět se v současné realitě. To, co jsem viděl, nechci popisovat (samozřejmě, že to není tak strašné, ale v porovnání s tou mladistvou svěžestí mého mladšího dvojníka, to je špatné).

Jedno poměrně fungující psychologické doporučení říká, že jsme do velké míry takoví, jací se vidíme. Nahlížíme-li na sebe jako na krásné, chytré a přitažlivé bytosti hodné lásky a hodné kvalitních partnerských protějšků, tak náš život prostě takto funguje. Akorát je k tomu potřeba nezaobírat se se fotkami z mládí, začít víc cvičit a až se to zlepší, tak si začít dokazovat, že na to ještě mám. Klasická krize středního věku a blbnutí se blíží. Ještě že jsem opustil akademické prostředí a nemusel tak odolávat pokušení s mladšími dívkami. Po zlepšení fyzické kondice si zajdu změřit síly s vysportovanými mladíky a bude vše OK. Intelektuální kecy v pracovním prostředí jsou sice fajn. Ale naše kultura hodně pomíjí fyzické potřeby mužů. Alespoň že existují bezpečné sportovní náhražky boje a nazýváme to soutěžení.

6 komentářů:

  1. Nicolasi, Ty mi boříš představy. Já si Tě představovala úplně jinak.
    Stejně tak jsem si nějak myslela, že jsi ten typ kavárenského povaleče, co vypadá dobře, aniž by musel sportovat. A já mu to můžu jen závidět. :-)

    Překvapilo mě, jak mnozí muži v mém okolí tu čtyřicítku (obecný název pro to, co popisuješ) prožívají. Navíc to, co řeknou nahlas, je asi jen zlomek toho, co si opravdu myslí.

    Myslím ale, že humor a hutný sarkasmus jsou dobré zbraně. ;-)

    Soutěžení je zábava, alespoň z pohledu diváka určitě.

    OdpovědětVymazat
  2. Milá K. s pěknými K.řivkami,
    já nejsem úplně kavárenský povaleč na 100%. Jsem (tedy býval jsem) ten typ svěžího kavárenského povaleče, který vypadal, jako by si právě odskočil z jachty nebo z tenisu. Stále vypadám dobře, aniž bych musel sportovat pravidelně. Díky nějakému základu z předchozích let. Jenže pokud člověk dlouhou dobu čítající roky a roky nic nedělá, tak i když nijak zvláště netloustnu, tak cítím, že to tělo už nedrží tak dobře. Bolí tě na místech, kde by tě snad ještě bolet nemělo. A rozhodně už nemám ten pocit fyzické nesmrtelnosti, jaký jsem měl kdysi.
    Zkrátka jsem takový ten kavárenský povaleč, kterému je dobře i s lyžemi, tenisovou raketou anebo na kole (pokud se nejede moc rychle, ale kochá se krajinou).

    PS: ono muži toho málokdy o sobě řeknou něco nahlas. Hlavně, pokud by to mohlo narušit jejich postavení či budovaný obraz před ostatními muži nebo blízkým okolím. Natož říct něco o svých obavách (i když se mnohé nenaplní a mohou být banální).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicolasi, opravuji svoji představu. Teď je to muž typu absolventa jedné ze škol Ivy League. :-)

      PS: mně to přijde škoda. Je rozdíl mezi fňukalem a někým, kdo prostě jen popíše, co cítí. Ono jde poznat, že se něco děje, ale ne vždycky vydedukuju, co to asi může být.

      Vymazat
  3. ...á že by mindrák, melancholie a hořká pachuť dávných vzpomínek? Ale běž! Chlapi vždycky vypadají líp starší.

    OdpovědětVymazat
  4. Jo a Tvůj článek o šatech bez ramínek... no coment. Co orvané sandály, plesnivé nehty nebo nedejbože bílé ponožky? Trička s potiskem a přes ně károvaná košile? Debilně střižené bradky, orvané baťohy a od pohledu měsíc neprané džíny...? Tomu se prsa deroucí se ven nikdy nemůžou rovnat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Viděl jsem holky, co měly šaty bez ramínek, orvané sandály a k tomu bílé ponožky s potiskem lebky. Naštěstí neměly debilně střiženou bradku, ale jen měsíc neprané dredy.

      To přeci není srovnání s muži. Česká pánská anti-móda je kategorie sama pro sebe :-)

      Vymazat