úterý 2. července 2013

Mladší já

Ještě před pár dny jsem si připadal mladý. Tak o deset až patnáct let. Navíc jsem restartoval svůj oblíbený sport a byl jsem schopen porážet kluky právě o těch patnáct let mladší. Což ještě posílilo mé poměrně slušně vysoké sebevědomí. Ale asi to bylo jen takové vzedmutí. Pořád vidím vrcholové sportovce, kterým se říká veteráni (ve 34 až cca 40) a podléhám nějaké iluzi, že bych byl i po 40ce schopen nějakého výkonu. Aby nedošlo k mýlce. Neporážel jsem mladíky díky své fyzické síle, ale díky zkušenostem a odolnější psychice. Kdyby mi některý z těch testosteronových mladých granátů dal facku, tak udělám 3 kotouly vzad a vstanu za 3 minuty. Deprese se ještě zvětšila, když jsem začal popadat dech po výšlapu do 3. patra poté, co nejel výtah. Cílové 4. patro jsem sledoval zespodu a trapně jsem zdolal poslední schody rychlostí horolezců, kteří lezou posledních pár metrů na Mount Everest (pravděpodobně ta jejich rychlost je x-krát větší). Jako bývalého vítěze různých soutěží v běhu, skákání a jiných podivných tělocvičných aktivit mě to dosti vystrašilo.

Jak si tak čím dál více přemýšlím o svém nenadálém fyzickém úpadku a jedu metrem, tak koukám, jak do vagonu vstupuje štíhlý mladík. Nejdříve jsem ho viděl spíš zezadu a z boku. Pak se otočil. Málem jsem upadl. Vypadal skoro stejně jako já. Samozřejmě před takovými 25 lety. Štíhlá postava. Husté černé vlasy. Snědá barva kůže. Ale hlavně mi byl šíleně podobný v obličeji. Musel jsem se ovládat, abych na něj necivěl a nevypadalo to blbě. Legrace je, že tuhle představu mladistvé svěžesti jsem měl do nedávné doby bez ohledu na věk a pravidelný pohled ráno do zrcadla. Člověk se musí podívat až na fotky, aby viděl, že se změnil. Anebo potkat své já mladší o dvě desítky let. A pak se podívat do odrazu okna a vidět se v současné realitě. To, co jsem viděl, nechci popisovat (samozřejmě, že to není tak strašné, ale v porovnání s tou mladistvou svěžestí mého mladšího dvojníka, to je špatné).

Jedno poměrně fungující psychologické doporučení říká, že jsme do velké míry takoví, jací se vidíme. Nahlížíme-li na sebe jako na krásné, chytré a přitažlivé bytosti hodné lásky a hodné kvalitních partnerských protějšků, tak náš život prostě takto funguje. Akorát je k tomu potřeba nezaobírat se se fotkami z mládí, začít víc cvičit a až se to zlepší, tak si začít dokazovat, že na to ještě mám. Klasická krize středního věku a blbnutí se blíží. Ještě že jsem opustil akademické prostředí a nemusel tak odolávat pokušení s mladšími dívkami. Po zlepšení fyzické kondice si zajdu změřit síly s vysportovanými mladíky a bude vše OK. Intelektuální kecy v pracovním prostředí jsou sice fajn. Ale naše kultura hodně pomíjí fyzické potřeby mužů. Alespoň že existují bezpečné sportovní náhražky boje a nazýváme to soutěžení.

10 komentářů:

  1. Nicolasi, Ty mi boříš představy. Já si Tě představovala úplně jinak.
    Stejně tak jsem si nějak myslela, že jsi ten typ kavárenského povaleče, co vypadá dobře, aniž by musel sportovat. A já mu to můžu jen závidět. :-)

    Překvapilo mě, jak mnozí muži v mém okolí tu čtyřicítku (obecný název pro to, co popisuješ) prožívají. Navíc to, co řeknou nahlas, je asi jen zlomek toho, co si opravdu myslí.

    Myslím ale, že humor a hutný sarkasmus jsou dobré zbraně. ;-)

    Soutěžení je zábava, alespoň z pohledu diváka určitě.

    OdpovědětVymazat
  2. Milá K. s pěknými K.řivkami,
    já nejsem úplně kavárenský povaleč na 100%. Jsem (tedy býval jsem) ten typ svěžího kavárenského povaleče, který vypadal, jako by si právě odskočil z jachty nebo z tenisu. Stále vypadám dobře, aniž bych musel sportovat pravidelně. Díky nějakému základu z předchozích let. Jenže pokud člověk dlouhou dobu čítající roky a roky nic nedělá, tak i když nijak zvláště netloustnu, tak cítím, že to tělo už nedrží tak dobře. Bolí tě na místech, kde by tě snad ještě bolet nemělo. A rozhodně už nemám ten pocit fyzické nesmrtelnosti, jaký jsem měl kdysi.
    Zkrátka jsem takový ten kavárenský povaleč, kterému je dobře i s lyžemi, tenisovou raketou anebo na kole (pokud se nejede moc rychle, ale kochá se krajinou).

    PS: ono muži toho málokdy o sobě řeknou něco nahlas. Hlavně, pokud by to mohlo narušit jejich postavení či budovaný obraz před ostatními muži nebo blízkým okolím. Natož říct něco o svých obavách (i když se mnohé nenaplní a mohou být banální).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicolasi, opravuji svoji představu. Teď je to muž typu absolventa jedné ze škol Ivy League. :-)

      PS: mně to přijde škoda. Je rozdíl mezi fňukalem a někým, kdo prostě jen popíše, co cítí. Ono jde poznat, že se něco děje, ale ne vždycky vydedukuju, co to asi může být.

      Vymazat
  3. ...á že by mindrák, melancholie a hořká pachuť dávných vzpomínek? Ale běž! Chlapi vždycky vypadají líp starší.

    OdpovědětVymazat
  4. Jo a Tvůj článek o šatech bez ramínek... no coment. Co orvané sandály, plesnivé nehty nebo nedejbože bílé ponožky? Trička s potiskem a přes ně károvaná košile? Debilně střižené bradky, orvané baťohy a od pohledu měsíc neprané džíny...? Tomu se prsa deroucí se ven nikdy nemůžou rovnat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Viděl jsem holky, co měly šaty bez ramínek, orvané sandály a k tomu bílé ponožky s potiskem lebky. Naštěstí neměly debilně střiženou bradku, ale jen měsíc neprané dredy.

      To přeci není srovnání s muži. Česká pánská anti-móda je kategorie sama pro sebe :-)

      Vymazat
  5. Moje krize přišla zhruba v 42 letech přesně v momentě, kdy na florbale začala naši generace válcovat ta příchozí. Sice jsme měli zkušenosti, byli sehraní, ale když se do mě opřel dvacetiletej mlaďas, co měl florbal jen jako regeneraci po zvedání železa, nešlo to. :D Navíc to, co pro něj bylo drobný drcnutí, pro mě byla rána, ze které jsem se pak den sbíral. :D Pro mě bylo východisko samozřejmě individuální sport, protože jsem stará baba a rozhodně jsem neměl v plánu hrát si na geroje a snažit se jim vyrovnat. Nakonec jsem ten sport hodil ještě do velkých uvozovek a začali jsme s kamarády chodit na čundry a do přírody. Chtělo to jen počáteční investici do kvalitního outdoor vybavení, ale nakonec jsme hodně spokojení. A ten florbal si občas dáme ještě taky někdy, ale teď už jen proti sobě. :)

    OdpovědětVymazat
  6. No mladšímu já bych asi neřekla nic. Stejně by se to dřív nebo později všechno muselo stát. Myslím, že bych došla stejně do bodu, kdy bych děti chtěla. Jediné co bych tedy opakovat nemusela, je při kojení kousání, pak když nechcete kojit, tak odsávačky mléka, které jsou ještě horší než kojení.

    OdpovědětVymazat
  7. Dobrý večer, tak tenhle článek mě opravdu moc potěšil a pobavil! :-) Když si vzpomenu na mé mladší já, musím přiznat, že bych si nafackovala za to, co jsem nosila za příšerné hadry a make-up. To byla fakt děs. navíc jsem nosila značkové oblečení, kterého jsem se pak nikdy nechtěla zbavit... :D

    OdpovědětVymazat
  8. Mně je už přes čtyřicet a občas si přijdu, že se ani nezvednu z postele, ale nějak to jde. Určitě bych bral, kdyby mi mohlo být zase dvacet, ale každý věk má své. Raději jsem se tedy pustil do zdravého životního stylu, takže se snažím hýbat a také pracuji i na jídelníčku. Například teď každý den konzumuji maca, která mi dodává energii.

    OdpovědětVymazat