středa 10. dubna 2013

Žárlivost

Žárliví lidé prý mají nedostatek sebevědomí.
Podle doktora Plzáka (ikony české partnerské terapie a odborníka na manželské vztahy v našich končinách) je žárlivost nemoc, která devastuje jakýkoli normální partnerský vztah.
Lidové rčení ale zase říká (anebo články v ženských časácích?), že kdo nežárlí, ten nemiluje.

Onehdá jsem potkal dívku ve věku cca 19 let, která měla přítele. A ten jí nechtěl dovolit chodit na kurzy nějakého street-free-dance (nebo tak nějak). Prý je tam spousta nakrucujících se dalších kluků a to je prostě špatně. Na jednu stranu vyprávěla, jak to byl vždy její sen, alespoň to tancování zkusit. Moc se jí to líbí a byla ze své účasti na kurzu nadšená. Kluci rádi hrají fotbal a chodí po horách. Holky zase rády tancují. Proto samozřejmě nebyla nadšená z postoje svého přítele a že by se měla vzdát něčeho, co by ji mohlo hodně bavit. Neřkuli toho, že má nějaký svůj vlastní prostor a čas, který tráví i mimo partnerské soužití.

Ovšem pohled jejího mládence byl úplně jiný. Tancování. Zpocená těla. Zpocení fešáci. Tělo na tělo. Lidové rčení (anebo opět články v časácích?) totiž jasné říká, že tanec je vlastně jen předehra k sexu. Což znamená, že ta jeho kočka (musím uznat, že byla opravdu pohledná) si to každopádně po pár lekcích tance rozdá s kolegou dalším tanečníkem. A pokud ne se spolužákem, tak určitě s tím super sexy instruktorem. Jinoch se neudržel a dokonce se jakoby náhodou šel na druhou taneční hodinu své dívky podívat. I když ho tanec nikdy nezajímal tolik jako fotbal, hulení a jeho audi 3, které dostal od otce, tak neodolal a tak trochu slídil a přišel svoji dívku zkontrolovat. Resp. zkontrolovat, kdo tam s ní tancuje.

Takže žárlivá scéna:
Ty se tady plazíš po těch tančících chlapech!
To přeci není pravda. A jakto, že ty tady slídíš a sleduješ mě? Copak mi nevěříš?
Jak bych ti mohl věřit, když vidím tohleto? Ale já tě přeci miluju, tak prostě žárlím. Kdo nežárli, tak doopravdy nemiluje!
Když mi nevěříš, tak co to sakra je za vztah?
.....

Jak by se měli lidé vypořád s tím, že žárli?

3 komentáře:

  1. Tohle bych nesnesla. A nechápu ženy, které tohle trpí. Stejně tak obráceně. K čemu je mi být ve vztahu, když tomu druhému nevěřím? Když mu nevěřím, tak s ním přeci nemůžu být.
    Ale někteří si tohle asi nikdy neuvědomí :(

    OdpovědětVymazat
  2. V tomto ohledu se přikláním k panu doktorovi Plzákovi.

    Když si vzpomenu na svoje pocity žárlivosti, tak to bylo buď proto, že jsem si sama přišla nejistá (typicky, že nejsem tak hezká a atraktivní jako ta jiná holka) nebo jsem záviděla něco, co sama nemám (typicky prima rodinu).

    Mně se osvědčila cesta být spokojená sama se sebou a svým životem.

    Někdy se mi stane, že mě žárlivost na chvilku přepadne, ale je to spíš ta závist. Pak si musím přiznat, proč žárlím/závidím a zpracovat to. Žárlivost, co popisuješ Ty, jsem snad nikdy nepocítila. Myslím, že zabývat se tím, "co by kdyby", je přímá cesta do pekla.

    Souvislost mezi láskou a žárlivostí nevidím.

    Být tou slečnou, tak zdrhám.

    OdpovědětVymazat
  3. Být tou slečnou, tak beru nohy na ramena, utíkám a ani se neotáčím. Žárlení není nikdy zdravé. A ten kdo žárlí má problém sám se sebou. Nejhorší je, když mi potom muži vyčítají, že nežárlím a už jsem slyšela, že toho dotyčného asi nemám dost ráda, když nežárlím. Ne tedy, že bych nikdy nežárlila, ale stává se mi to opravdu jen málokdy. Mám ve zvyku svým partnerům důvěřovat a to i přes to, že už toho někteří zneužili.

    OdpovědětVymazat