a tohle je jako balzám
http://youtu.be/m5TwT69i1lU
čtvrtek 20. září 2012
pondělí 17. září 2012
Strach mít vlastní dítě
Dítě je velká věc. Na jednu stranu je to obrovský zásah do života. Vše se změní. Svět se už netočí kolem toho, kam se půjde večer na drink, kam se půjde s kamarády na golf, na vodu nebo, jestli se letos pojede do Himalájí nebo k pramenům Amazonky (zde si dosaďte cokoli dle své sociální, finanční a intelektuální libosti). Svět se najednou točí kolem malého uzlíčku, který řve, spí a kadí. Naštěstí také spí. V tomto okamžiku u prvních několika týdnů jsou to právě chvíle spaní, které umožnují rodičům se nad dítětem rozplývat a uvědomit si, že dítě je i velké požehnání. To je ta druhá strana reprezentující radost z toho, že máte dítě.
Ovšem u spousty lidí převládají obavy a strach. Myslím, že ženský a mužský strach je asi odlišný. Už jen proto, že žena se s dítětem seznamuje a připravuje se na něj o nějakých 9 měsíců déle. Mluví s ním, hladí ho, zpívá mu a vnímá, jak dítě roste a pohybuje se. Zatímco muž si občas pohladí břicho a soustředí se buď na nákupy postýlek a spousty zbytečných věcí viz zde nebo na stihnutí veškerých pařeb a sportů a svých zálib, které hrozí, že mu budou odepřeny po narození. Tím chci říct, že výchozí pozice a i mentální nastavení je prostě normálně odlišné z podstaty obou pohlaví.
O ženském strachu vím spíše zprostředkovaně. Většinou to je strach, jestli bude dobrá máma. Jestli to zvládne. Jestli zvládne starost o dítě a ještě další věci, které byla zvyklá zvládat (občas to vyhřezává do syndromu super-matky-ženy). K tomu se ještě přidává strach ze samotného porodu. Zde doporučuji mít pouze přiměřené informace. Protože čím více je informací, tím jsou protichůdnější (od "je to v pohodě" až "je to naprosto příšerné a nikdy bych už rodit znovu nechtěla" - kupodivu i ženy, které ještě nerodily a neví vůbec, o čem hovoří, dávají příměr mužům "zkus si vytlačit golfový míček skrze otvor v tvém penisu"). Určitá míre nevědomosti a spolehnutí se na přírodu je myslím namístě. Je ovšem dobré říct, že samotný porod není velká legrace a je spíše štěstí, když to je s malou bolestí a tzv. "v pohodě". Prý je to kvůli způsobu života, který vedeme (změnila se tělesná konstituce žen sedících v kanclu a sportujících na kolech a na orbitrecích, na rozdíl od žen pracujících na polích a schopných vláčet vědra s vodou či zeleninou).
Ale tento strach je překonán těšením se. Mateřský pud VĚTŠINOU opravdu funguje. Bohužel nic není na 100%, takže u někoho může převážit strach a nejistota. Já dávám k dobru to, abychom se podívali na cikány. Nikdo tam neřeší, jestli je finančně, intelektuálně či fyzicky připraven mít dítě. Prostě je počnou, porodí a pak s nimi jsou. Nedávám to jako příklad zodpovědného přístupu. Ale jako příklad vyrovnání s tíhou odpovědnosti a strachu, jestli dítě zvládnu vychovat, postarat se o něj a jestli si dítě vůbec můžeme ekonomicky dovolit. Můžeme. Všichni.
Co se týče mého strachu, tak jsem měl poměrně mizivé zkušenosti s opravdu malými dětmi. Měl jsem období kolem 20. roku a dříve, kdy jsem se věnoval mládeži na táborech a při sportu. A docela mě to bavilo. Malé děti do cca 8 měsíců vám málokdo dá na celý den hlídat. Ale jednou jsem to štěstí měl. Dítě řvalo celou dobu vzhledem k tomu, že rodiče dítěte byly v kině s vypnutými mobily, tak moje zoufalost a panika dosahovala bodu, kdy jsem chtěl volat tísňovou linku. Na dlouhou dobu to oddálilo jakékoli myšlenky na vlastní dítě a v podstatě to rozbořilo moji sebejistotu, že bych se o dítě dokázal postarat. Samozřejmě to je nutné brát v kontextu. Tehdy jsem nevěděl, že je nutné s kočárkem pořádně lomcovat, aby dítě usnulo. Nevěděl jsem, že dítě, pokud je normálně zdravé, má jen několik základních situací, kdy brečí: má hlad, bolí ho bříško bo má zaražené prdy nebo tlačí stolici, je unavené a chce spát, je mu moc horko nebo moc zima, má strach ze zvuků a hluku. Samozřejmě, že každé dítě je jiné a jsou děti, které vydrží v klidu jen u mámy a ta jako otrokyně jej musí nosit neustále v náručí. Ale to jsou spíše výjimky.
Můj strach byl tedy spíše mírný. Opět se mi navrátila jistota, že to zvládnu jako živitel i opatrovatel. Na příhodu se řvoucím dítětem jsem mezitím zapomněl.
Myslím, že na dítě se nelze 100% připravit. Informacemi možná. Ale pokud se někdo nestaral o své malinké sourozence (nemyslím ve věku, když vám je 11 let a pomáháte obouvat sourozence ve věku 3 let. Ale regulérně, když vám je cca 17-20 let a staráte se třeba celý víkend), stejně si tu zkušenost musí projít sám. Pak zjistí, že to je na jednu stranu 1000 x těžší a nelze zvládnout všechno. Ale zároveň po nějakém čase zjistíte, že to zvládnete po svém. Dítě se přizpůsobí všemu. A rodiče zase zvládají to, co musí a to, čeho jsou schopni. Což znamená, že i tzv. neschopní rodičové, to zvládnou do té míry, kde mají své limity. Nelze zvládnout nějaký ideál. Vždy se udělají nějaké "chyby". Ať už ve smyslu přílišné péče (zatěžující pro dítě i pro rodiče) nebo nedostatečné péče (málo podnětů, nedostatečný fyzický kontakt, nenastavení hranic). Důležité je mít děti rád (což se na druhou stranu nedá přikázat), mít elementární odpovědnost a vyrovnat se s tím, že ne všechno je pod kontrolou a nějak to dopadne. Na druhou stranu je novorozenec báječná bytost, která přináší radosti, které plyšáci na mazlení, zvířátka ani alkohol či drogy nespokytují (psal jsem o tom zde).
Důležité také je, že první dítě je fakt záhul. Navíc bez zkušeností. Ještě horší to je bez pomoci babiček. Ovšem dobrá zpráva je, že to může být mnohem horší :-) Slýchal jsem, že jedno dítě není žádné dítě. Teprve 2 kusy malých dětí prověří, kde je pravé dno únavy, napnutých nervů, tolerance a schopnosti koordinovat činnosti. Kdo říká, že jedno dítě je peklo, tak je to odpolední kávička s Literárními novinami, oproti dvěma malým dětem, které jsou celkem brzy od sebe (nemyslím první dítě a pak za 10 - 15 let další dítě, ale tak 1,5 až 3 roky od sebe). A mohu potvrdit, že to je pravda. Sotva jsme si zvykli na jedno dítě a rozdělili své síly a bojové pozice, tak přišlo na svět další dítě. Mysleli jsme si, že to máme natrénováno a víme, co a jak dělat. Ale ani to nepomohlo. Jedno dítě brečí, že chce nějakou hračku, druhé brečí, protože má hlad. Nelze se věnovat oběma naráz. To malé konečně usne, ale starší dítě ho probudí. Takže kolotoč běží nanovo. Myslel jsem, že nepřežiju ani 2 hodiny, když jsem je hlídal sám :-). A jak říká jedna známá: království za 8 hodin spánku. Ale po nějakém čase (cca 3 - 4 měsíce) se to ustálilo. Je potřeba se nezbláznit a pokud možno si držet i nějaký svůj život (muži třeba sport a intelektuální kecy v hospodě či se studentkami. A ženy vyšívání, kávičky s kamarádkami či cokoli jiného, to je úplně jedno). Samozřejmě je velmi obtížné dál pařit techno a pořádat drogové večírky, když máte dvě či více malých dětí. Ale v principu se dá dělat skoro všechno i za účasti dětí. Ovšem je to jiná intenzita a jiná konstelace. Nemusí to být nutně "něco za něco". To je pomýlený přístup. Je to spíše jiná situace. Změna podmínek. Něco ve smyslu "je nás teď o jednoho/dva více a musíme se trochu starat o nové členy, kteří jsou na nás zavislí".
Ovšem u spousty lidí převládají obavy a strach. Myslím, že ženský a mužský strach je asi odlišný. Už jen proto, že žena se s dítětem seznamuje a připravuje se na něj o nějakých 9 měsíců déle. Mluví s ním, hladí ho, zpívá mu a vnímá, jak dítě roste a pohybuje se. Zatímco muž si občas pohladí břicho a soustředí se buď na nákupy postýlek a spousty zbytečných věcí viz zde nebo na stihnutí veškerých pařeb a sportů a svých zálib, které hrozí, že mu budou odepřeny po narození. Tím chci říct, že výchozí pozice a i mentální nastavení je prostě normálně odlišné z podstaty obou pohlaví.
O ženském strachu vím spíše zprostředkovaně. Většinou to je strach, jestli bude dobrá máma. Jestli to zvládne. Jestli zvládne starost o dítě a ještě další věci, které byla zvyklá zvládat (občas to vyhřezává do syndromu super-matky-ženy). K tomu se ještě přidává strach ze samotného porodu. Zde doporučuji mít pouze přiměřené informace. Protože čím více je informací, tím jsou protichůdnější (od "je to v pohodě" až "je to naprosto příšerné a nikdy bych už rodit znovu nechtěla" - kupodivu i ženy, které ještě nerodily a neví vůbec, o čem hovoří, dávají příměr mužům "zkus si vytlačit golfový míček skrze otvor v tvém penisu"). Určitá míre nevědomosti a spolehnutí se na přírodu je myslím namístě. Je ovšem dobré říct, že samotný porod není velká legrace a je spíše štěstí, když to je s malou bolestí a tzv. "v pohodě". Prý je to kvůli způsobu života, který vedeme (změnila se tělesná konstituce žen sedících v kanclu a sportujících na kolech a na orbitrecích, na rozdíl od žen pracujících na polích a schopných vláčet vědra s vodou či zeleninou).
Ale tento strach je překonán těšením se. Mateřský pud VĚTŠINOU opravdu funguje. Bohužel nic není na 100%, takže u někoho může převážit strach a nejistota. Já dávám k dobru to, abychom se podívali na cikány. Nikdo tam neřeší, jestli je finančně, intelektuálně či fyzicky připraven mít dítě. Prostě je počnou, porodí a pak s nimi jsou. Nedávám to jako příklad zodpovědného přístupu. Ale jako příklad vyrovnání s tíhou odpovědnosti a strachu, jestli dítě zvládnu vychovat, postarat se o něj a jestli si dítě vůbec můžeme ekonomicky dovolit. Můžeme. Všichni.
Co se týče mého strachu, tak jsem měl poměrně mizivé zkušenosti s opravdu malými dětmi. Měl jsem období kolem 20. roku a dříve, kdy jsem se věnoval mládeži na táborech a při sportu. A docela mě to bavilo. Malé děti do cca 8 měsíců vám málokdo dá na celý den hlídat. Ale jednou jsem to štěstí měl. Dítě řvalo celou dobu vzhledem k tomu, že rodiče dítěte byly v kině s vypnutými mobily, tak moje zoufalost a panika dosahovala bodu, kdy jsem chtěl volat tísňovou linku. Na dlouhou dobu to oddálilo jakékoli myšlenky na vlastní dítě a v podstatě to rozbořilo moji sebejistotu, že bych se o dítě dokázal postarat. Samozřejmě to je nutné brát v kontextu. Tehdy jsem nevěděl, že je nutné s kočárkem pořádně lomcovat, aby dítě usnulo. Nevěděl jsem, že dítě, pokud je normálně zdravé, má jen několik základních situací, kdy brečí: má hlad, bolí ho bříško bo má zaražené prdy nebo tlačí stolici, je unavené a chce spát, je mu moc horko nebo moc zima, má strach ze zvuků a hluku. Samozřejmě, že každé dítě je jiné a jsou děti, které vydrží v klidu jen u mámy a ta jako otrokyně jej musí nosit neustále v náručí. Ale to jsou spíše výjimky.
Můj strach byl tedy spíše mírný. Opět se mi navrátila jistota, že to zvládnu jako živitel i opatrovatel. Na příhodu se řvoucím dítětem jsem mezitím zapomněl.
Myslím, že na dítě se nelze 100% připravit. Informacemi možná. Ale pokud se někdo nestaral o své malinké sourozence (nemyslím ve věku, když vám je 11 let a pomáháte obouvat sourozence ve věku 3 let. Ale regulérně, když vám je cca 17-20 let a staráte se třeba celý víkend), stejně si tu zkušenost musí projít sám. Pak zjistí, že to je na jednu stranu 1000 x těžší a nelze zvládnout všechno. Ale zároveň po nějakém čase zjistíte, že to zvládnete po svém. Dítě se přizpůsobí všemu. A rodiče zase zvládají to, co musí a to, čeho jsou schopni. Což znamená, že i tzv. neschopní rodičové, to zvládnou do té míry, kde mají své limity. Nelze zvládnout nějaký ideál. Vždy se udělají nějaké "chyby". Ať už ve smyslu přílišné péče (zatěžující pro dítě i pro rodiče) nebo nedostatečné péče (málo podnětů, nedostatečný fyzický kontakt, nenastavení hranic). Důležité je mít děti rád (což se na druhou stranu nedá přikázat), mít elementární odpovědnost a vyrovnat se s tím, že ne všechno je pod kontrolou a nějak to dopadne. Na druhou stranu je novorozenec báječná bytost, která přináší radosti, které plyšáci na mazlení, zvířátka ani alkohol či drogy nespokytují (psal jsem o tom zde).
Důležité také je, že první dítě je fakt záhul. Navíc bez zkušeností. Ještě horší to je bez pomoci babiček. Ovšem dobrá zpráva je, že to může být mnohem horší :-) Slýchal jsem, že jedno dítě není žádné dítě. Teprve 2 kusy malých dětí prověří, kde je pravé dno únavy, napnutých nervů, tolerance a schopnosti koordinovat činnosti. Kdo říká, že jedno dítě je peklo, tak je to odpolední kávička s Literárními novinami, oproti dvěma malým dětem, které jsou celkem brzy od sebe (nemyslím první dítě a pak za 10 - 15 let další dítě, ale tak 1,5 až 3 roky od sebe). A mohu potvrdit, že to je pravda. Sotva jsme si zvykli na jedno dítě a rozdělili své síly a bojové pozice, tak přišlo na svět další dítě. Mysleli jsme si, že to máme natrénováno a víme, co a jak dělat. Ale ani to nepomohlo. Jedno dítě brečí, že chce nějakou hračku, druhé brečí, protože má hlad. Nelze se věnovat oběma naráz. To malé konečně usne, ale starší dítě ho probudí. Takže kolotoč běží nanovo. Myslel jsem, že nepřežiju ani 2 hodiny, když jsem je hlídal sám :-). A jak říká jedna známá: království za 8 hodin spánku. Ale po nějakém čase (cca 3 - 4 měsíce) se to ustálilo. Je potřeba se nezbláznit a pokud možno si držet i nějaký svůj život (muži třeba sport a intelektuální kecy v hospodě či se studentkami. A ženy vyšívání, kávičky s kamarádkami či cokoli jiného, to je úplně jedno). Samozřejmě je velmi obtížné dál pařit techno a pořádat drogové večírky, když máte dvě či více malých dětí. Ale v principu se dá dělat skoro všechno i za účasti dětí. Ovšem je to jiná intenzita a jiná konstelace. Nemusí to být nutně "něco za něco". To je pomýlený přístup. Je to spíše jiná situace. Změna podmínek. Něco ve smyslu "je nás teď o jednoho/dva více a musíme se trochu starat o nové členy, kteří jsou na nás zavislí".
pondělí 10. září 2012
Den 6 aneb pověz mi, co jíš a kde bys chtěl žít
Den 6.
2 jídla: rajská nebo guláš?Guláš. Má říz a když se povede, tak je druhý den skvělý.
2 země, kde bys chtěl žít
Francie
Líbí se mi tam ženy. Jak se oblékají. Jak se chovají. Jak je tam tradice mít milenky a nikdo z toho nic moc nedělá (myslím ten kulturní vzorec. Samozřejmě pro zúčastněné to asi je často bolestivé).
Líbí se tam i muži. Jaký mají postoj k životu. Jak se oblékají. Umění je blízké chápání Čechů, i když my to nemáme tak lehké a podaří se nám to jednou za 20-30 let. Líbí se mi ten mírný chaos a ležérnost a zároveň se jim téměř vše podaří.
Pak Amerika (USA) - San Francisco. Asi nejvíce blízké evropskému pojetí a zároveň všechny služby a komfort Ameriky.
Potom také Anglie a možná Dánsko.
Styl oblékání českých žen
...a mužů
Malé zamyšlení, které vzniklo nad diskusí u článku, co napsala K-ristýna o ženě mnoha tváří a o tom, jak se oblékají např. Francouzky. Kopřiva k tomu dodala, že Češky jsou v základu krásné, ale často nemají vkus - snaží se udělat ze sebe něco jiného a umějí si dát neuvěřitelnou šlehu ve snaze vypadat exoticky, zajímavě.Já bych k tomu dodal, že to u nás vypadá, jako bychom všichni najednou slezli z hor nebo právě dorazili z nějaké sportovní výpravy. Nechápu tu posedlost outdoorovým oblečením i ve městech. Do kina se asi už nikdy nebude chodit v oblecích a v klobouku či nějaké slušivé čepici. Bohužel to není svátek (i když finanční tak trochu ano). Ale přijde mi opravdu nevkusné chodit do kina či restaurace ve fleecových či gore-texových bundách a nízkých trekkových botách a takových těch kalhotách, které mají na zadku a na kolenou kárované plochy ze zpevněného textilu. Nechápu to ani u mužů, pokud zrovna nejsou reprezentanti v chození do lesů a do hor. U žen mi to ovšem přijde nevkusné, nekulturní.
Dalším znakem je stádnost a uniformita. Zejména u mládeže. Ale tam se to asi dá pochopit. Méně pochopení mám pro stejnokrojů žen středního věku nakupovaných v Polsku či na tržištích. Jaký je to rozdíl oproti Francii, kde zralejší ženy mají luxusní kousky oblečení a při bližším pohledu poznáte, že materiál má již leccos za sebou stejně jako jeho majitelka. Ale stále to vypadá o několik tříd lépe než to, co se nosí u nás. A pokud to není šmrncovní, tak je to skoro vždy velmi elegantní. Co je pozoruhodné, tak i u normálních pracujících žen vidíme smysl pro péči a z určité vzdálenosti cvičené oko nepozná, že ta paní pracuje jako prodavačka a ne jako nějaká střední manažerka. U těch bohatších je obuv většinou nová či zánovní a oblečení také. Majitelky si totiž mohou dovolit šatník pravidelně a často obnovovat. Ale i méně majetné ženy si dokáží koupit a hlavně vybrat oblečení, ve kterém vypadají velmi dobře. To by se u nás mělo asi vyučovat...
Posledním znakem je absence stylu. Nevím o žádném našem českém či česko-slovenském (kromě národních krojů, které jsou stejně krajové a nikoli národní) modním stylu. To se asi jen tak nedožene. Francouzi to budovali a pěstili staletí. Italové také. Ruské teplákové soupravy zas takovou tradici nemají, ale pár desítek let si to také pěstují :-) U nás to možná byly montérky - lacláče a k tomu flanelová károvaná košile. Proto jen kopírujeme. Ale často jen blbě. I mezi lidmi, kteří by na to měli mít trochu talentu (celebrity) je většina taková, že si musí najímat modní poradce. Střední proud, který vidíme ve Francii, Itálii anebo i v Rakousku či Neměcku, se prostě oblékat stylově či alespoň vkusně, se to ještě ani po 20 letech nenaučil. Asi je potřeba ještě více času.
čtvrtek 6. září 2012
Mužská krása - úvod
Vzhledem k tomu, že hledání fotografií mi zabírá více času, než jsem předpokládal, tak napíšu alespoň úvodní text.
Nejdříve je nutno si říct několik pravidel. Pro naše účely je poměrně hloupé směšovat krásu a přitažlivost. Krásný muž nemusí nutně způsobovat podlamování kolen u žen (nebo oblíbený termín "motýlky v podbřišku"). Prostě je na pohled "jen" krásný. O to tu jde. Nebudeme se hádat o tom, že Jack Nicholson nebo Daniel Craig jsou pro spoustu žen sakra přitažliví. Ano, jsou. Ale nejsou krásní. To bychom si trochu lhali do kapsy. Proč? Berme krásu jako něco ikonického, nadčasového (či alespoň ideálního pro určitou dobu). Kopřivka napsala, že Audrey Hepburn byla klasická kráska. Ikona. To je správný směr. Při velmi individuálním charakteru vnímání "krásy" je to dobrý způsob, jak to trochu zúžit a zaměřit obecněji a nenechat se zatáhnout do žabomyších diskusí o tom, že Nicolas Cage je hezčí než Jack Nicholson.
Proto se zaměřím na ikony a kánony krásy ve své době a pak jak to vidím já.
Nejdříve je nutno si říct několik pravidel. Pro naše účely je poměrně hloupé směšovat krásu a přitažlivost. Krásný muž nemusí nutně způsobovat podlamování kolen u žen (nebo oblíbený termín "motýlky v podbřišku"). Prostě je na pohled "jen" krásný. O to tu jde. Nebudeme se hádat o tom, že Jack Nicholson nebo Daniel Craig jsou pro spoustu žen sakra přitažliví. Ano, jsou. Ale nejsou krásní. To bychom si trochu lhali do kapsy. Proč? Berme krásu jako něco ikonického, nadčasového (či alespoň ideálního pro určitou dobu). Kopřivka napsala, že Audrey Hepburn byla klasická kráska. Ikona. To je správný směr. Při velmi individuálním charakteru vnímání "krásy" je to dobrý způsob, jak to trochu zúžit a zaměřit obecněji a nenechat se zatáhnout do žabomyších diskusí o tom, že Nicolas Cage je hezčí než Jack Nicholson.
Proto se zaměřím na ikony a kánony krásy ve své době a pak jak to vidím já.
Horňák nebo dolňák
aneb prsa nebo zadek?
Léto nám nekončí a dívky a ženy stále ukazují své vnady. Navíc s letním opálením.
Vždy mě zaujme dmoucí se poprsí. I v televizních novinách u moderátorek.
Ale pokud bych si musel vybrat, tak vzrušující spouštěč je u mě zadek. Ze zadu to má asi pro mě větší grády než mezi kozy. Anebo dozadu, jak říká K-ateřina
úterý 4. září 2012
Den 3 - aneb citáty, které mě iritují
Doplnění posledního měsíce
Udělal bych si víkendový maraton filmů
Udělal bych si víkendový maraton filmů
Den 3.
5 citátů a bonmotů, které tě iritují1. Všechno zlé je pro něco dobré.
Blbost na n-tou. Nejlepší je být zdravý a bohatý.2. Srdíčku neporučíš.
Když to používají hloupé ženy, je mi mdlo. Hloupí muži alespoň přiznají, že to není srdíčko, ale jejich libido.3. Pro jedno kvítí slunce nesvítí.
Tohle se říká lidem, kteří jsou v depresi z rozchodu. Mělo by se být trestné. Navíc to nikomu nepomáhá.4. Nejhorší je srážka s blbcem.
Už jsem to někde psal. Používají to všichni navzájem. Jednak to znamená, že jsou všichni arogantní jak prase bez špetky empatie a sebereflexe. A pak to také znamená, že se to všude hemží samým blbci :-)Den 1 a 2
Den 1.
7 věcí, které bys udělal, když bys měl před sebou poslední měsíc životaV principu bych udělal některé věci, které jsem vždy chtěl udělat a neudělal. Pak bych udělal věci, které mám rád. Strávil čas s lidmi, které mám rád.
1. Řekl bych některým lidem, že je mám rád a že pro mě moc znamenají.
2. Strávil bych několik celých dní s lidmi, s kterými jsem rád. Asi zvláště s nejbližší rodinou a pak zvláště s přáteli.
3. Jel bych se podívat do Paříže nebo do Wimbledonu na pořádný tenisový zápas.
4. Strávil bych několik dní provozováním svých oblíbených sportů, pak masáže a nějaké skvělé nezdravé jídlo.
5.Chvíli bych byl sám se sebou a koukal se do ohně. Nečetl bych nic. Spíš bych něco napsal. Třeba nějaký text na náhrobek.
6. Milování a sex (jelikož to dokážu oddělit, tak obojí).
7. Možná bych poslal do prdele některé lidi, kteří mě prudí.
Den 2.
6 nejhorších sexuálních zážitků1. Kousala do jazyka. Nesnášel jsem to.
2. Velmi obézní. Nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem byl ze své lovecké formy a vzal jsem za vděk i velikostí XXXL. Málem mi zlomila pánev svou váhou. Na druhou stranu se mi tím posunula hranice vnímání z požadavků "štíhlá s pěknou postavou" na "pár kilo navíc vůbec nehraje roli".
3. Leklá ryba + mlčící ryba + toporné prkno. Vražedná 3-kombinace. Měl jsem to zapotřebí?
4. Celá plejáda dívek, které neuměla orální sex a namísto toho za penis jen tahají a v lepším případě vám do něj kousnou. Naštěstí jsem se naučil těm dalším pouštět výuková videa. Dramaticky se zvedla úroveň poskytnuté rozkoše (oboustranně).
5. První sex byl vlastně taky velmi špatný. Ale aspoň jsme se zasmáli a pak to šlo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)