Mužské a ženské práce

....při stavbě domu

Jako kavárenský povaleč a manuálně nezručný muž jsem to měl vždy těžké. Alespoň v české kotlině, kde za komančů byli všichni muži kutilové (proto má Hornbach, Bauhaus a Hobbytín největší tržby právě v naší zemi). A kavárenští povaleči zase byli umělci nebo disidenti (to naše rodina trochu splňovala). Jenže já jsem jednak manuálně nezručný a ještě k tomu i umělecky nenadaný. Můj otec byl chirurg s uměleckými sklony a druhá část rodiny zase kutilové a opraváři motorových vozidel. Chirurgové a lékaři to mají dobré. Nemusí prokazovat svoji manuální zručnost v domácnosti. Stačí, když zachraňují životy. Kutilové nemusejí zachraňovat životy, protože doma vše opraví a ještě musí chodit k sousedkám opravovat další věci (to už se původním ženám tak nelíbí). Umělečtí bohémové jsou zase zábavní a i když ničí život nezachrání a nic neopraví, alespoň je s nimi sranda (strýce a bratrance, co hráli na hudební nástroje a neustále dokola vyprávěli ty samé historky, jsem jednu dobu svého dětství nesnášel). Proto mi byl asi nejbližší strýc, o kterém se říkalo, že byl opilec a budižkničemu. Možná to byl jen kavárenský povaleč jako já. Každopádně jeho druhé jméno kromě Opilec bylo Lenoch. To by na mě taky sedělo.

S takovou výbavou mi je celkem záhadou, proč se pouštím do projektů typu "postavím si rodinný dům". Jasně, nepostavím si ho vlastníma rukama (stěží to zvládnu u hraček pro děti do 5 let, často rezignuji a musím si najít návod). Ale vůbec, kde se bere ta sebevražedná touha dělat něco tak šíleného, když vím, že na to nemám geny. Vždy jsem měl sen, že budu mít rodinný dům (v tom snu ale nebylo více RD..., takže mi dvě akce snad mohly stačit). A od určitého momentu a určitého věku jsem si řekl, že realita je jen iluze a proč si tedy sen nesplnit. Navíc, když hypotéky mi to umožní a evidentně nikoho nezajímá, že určitě nebudu žít do 120 let žít a nebudu pobírat takový důchod, abych to mohl jednou zaplatit. Asi se předpokládá, že přijdu s kuklou na hlavě to té samé pobočky a vykradu hotovost (což pojištovna bance zaplatí) a pak druhý týden tu hotovost vložím jako mimořádnou splátku opět na té samé pobočce banky.

Musím říct, že moje žena má tendence si hrát na intelektuálku, ale na rozdíl ode mne se stejnou bravurou zvládá všechny domácí práce. Uklid, vysávání prachu, stírání podlahy vlhkým hadrem, okna, stoly apod. Uklidí i místa, kam by mě vůbec nenapadlo se podívat (i když mi tak nějak dochází, že k domu patří). Navíc to umí velmi rychle. Já tyhle věci samozřejmě umím také. Vše jsem se naučil při mých samostatných periodách žití. Takže kromě úklidu umím vyprat jak v pračce, tak i v rukou. Znám spoustu pracích prostředků, včetně mýdla s jelenem. Žehlit umím podstatně lépe než některé naše paní na žehlení. Vařit základní věci umím taky. Někdy se mi podaří udělat i jídlo, které má všeobecný úspěch. Akorát je všude strašný bordel a trvá to 3 hodiny namísto 45 minut, co psali v návodu, který jsem v průběhu 5x změnil a inovoval, protože se ukázalo, že nemám potřebné suroviny a ty, které v receptu byly, mi stejně nechutnaly.

Přirozená dělba prací v domácnosti je u nás tak, že žena dělá ty ženské práce (naštěstí neumí ty vyloženě mužské). Já, abych nenadělal více škody než užitku, jí občas pomáhám. Díky tomu, že dům má tu nádhernou schopnost žít si svým životem a držet nás v pozornosti - že neustále je něco potřeba vrtat, šroubovat, řezat, hoblovat, brousit, utěsňovat, rýt, kypřit, válcovat, sázet, vytrhávat, sekat, zastřihávat, natírat, malovat, slepovat a jiné, tak bych měl mít spoustu prostoru realizovat se v tradičních mužských pracech. Jak jsem již řekl v úvodu, nic z toho mi není úplně vlastní. Ale proč si dům trochu neznehodnotit. Tak se pouštím (jsem nucen se pustit) do všech prací. Ale vše mi trvá strašně dlouho. Když jsem to chtěl násilně udělat rychle, nikdy to nedopadlo dobře a materiální škody či estetické škody nestály za tu námahu. Tudy cesta nevedla. Udělal jsem tedy spoustu polofunkčních poliček (nakonec tam všechny drží, ale namísto krásných 2 vrutů a hmoždinek jich tam mám třeba 6, protože ty první se nepovedly), zahrada se předělávala 3x, malování vlastně dopadlo dobře (ale namísto odpolední akce to trvalo celý týden - otec chirurg by měl jistě radost, jak pečlivě jsem se věnoval nepodstatným detailům). Obdivně jsem četl u K-řiny, co vše umí. S potěšením jsem shledal (musíte brát v úvahu, že svoji osobní laťku nemám rozhodně nijak vysoko), že kromě položení podlahy (je to příliš drahé, abych si to pokazil u sebe doma) zvládnu ty samé věci. Takže na tom nejsem tak špatně. Jsem na tom skoro tak dobře jako nějaká ženská. A pak že muži nemají být v krizi svého mužství :-) Naštěstí mě toto netrápí tak mnoho. Zjistil jsem totiž, že mě šíleně baví chodit po kutilských hausech a prohlížet si všechny ty nástroje, šroubky, laťky, dráty, lopaty. Je to paráda. Možná se pustím do stavby dalšího domu...

Co mě irituje při stavbě domu

Je jedno, kolik domů či bytů postavíte nebo rekonstruujete. Pokud zapomínáte, jste manuálně méně zručný než více a jste spíše kavárenský povaleč, tak se stejně objeví nové a nové problémy, co vás naštvou.

1. Je jedno, jakého architekta máte. Vždycky to bude jinak, než jste si vybrali podle obrázků v časáku nebo na internetu v sekci "Dům ve stylu francouzského venkova" nebo "skandinávská klasika". Podezřívám architekty, že jejich primární snahou je navrhnout si něco, co se líbí jim a o čem vždy snili, akorát na to neměli peníze, aby si postavili sami.

2. Prohlášení dodavatelů čehokoliv "Řekněte si, co chcete. My to zrealizujeme. Žádný problém." Ale neřeknou tu druhou větu, že pokud chcete garážové dveře o 16 cm širší, tak to pak není standard a je to atyp, který je o 25% dražší a dodání trvá 8 týdnů. Oproti standardním akcím, kdy dodání trvá 2 týdny a vy s tím na 100% počítáte.

3. Ustálené sousloví "moderní nadčasový design". Myslí se tím unifikovaný styl á la hotel, který teď frčí ve všech pořadech typu Jak postavit svůj sen. Spojení slov moderní a nadčasový mi stejně nějak nesedí. Nadčasový a krásný mi přijde Karlův most nebo něco mladšího...třeba motocykl Vespa. Zkrátka něco, co prošlo alespoň nějakou zkouškou času a je natolik výjimečné, že se to stále lidem může líbit. Což o něčem moderním, co zrovna včera slezlo z továrního pásu,  z principu říkat je prostě blbost.

4. To si sedne, to je normální. Event. za pár let to nebudete ani vnímat.
Nic si nikdy nesedne. Není normální, že kachličky nesedí vedle sebe. Že spáry nelícují a že někomu ujela ruky při silikování spár. Nejdříve máte pocit, že to asi je normální. Dokud neuvidíte řemeslníka, který to opravdu umí (nic proti ukrajinským doktorům, vysokoškolákům či farmářům. Ale vyučený či zkušený řemeslník, který je alespon trochu pečlivý, to zvládá.), tak skoro rezignujete. Pak se vám lépe křičí, že si vše má sednout rovnou anebo trvat na předělání. Jednou, dvakrát, třikrát. Dokud to nebude hotové. Ale je to opruz.

5. Návrhy rozpočtu jsou vždy bez DPH. A většinou tu informaci (že to je bez DPH) ani nenapíšou. Doprdele, copak je to takový problém tak doplnit kolonku s výpočtem ceny vč. DPH? Copak všichni dodavatelé to dělají dnes poprvé a neví, že normální lidi počítají konečné ceny? Nikoho nezajímá, že rohlík a mléko mají také cenu bez DPH. Protože všichni normální smrtelníci, alespoň co se staveb týče, platíme jako odběratelé konečnou cenu. Je sakra rozdíl mít v rozpočtu 1 000 000 nebo 1 150 000.

Tímto přeji K-onstruktérce K-řině štěstí při stavbě domu. Tuším, že bod č. 5 si také již prožila...

K čemu jsou děti dobré a kdy má smysl si je pořizovat 2

V čase, kdy den je vystřídán tmou a vše utichne, píše se mnohem lépe o těch dobrých důvodech :-)

1. Rozněžnění.
Pocit, když vidíte spící miminka a děti. Jsou jako andílci. Nevinnost sama. Rázem zapomenete, jak přes den děti zlobí a že rozbily talíř po babičce a banán rozmixovaly do klávesnice notebooku.

2. Veselí a čirá radost.
Radost a smích, když děláte blbosti. Není potřeba vymýšlet rafinované vtipy. Děti se smějí jen tak, obyčejným hloupostem. Někdy se chechtáme, až mě bolí břicho. 

3. Děti jsou přirozené. Dělají to, co chtějí a první dva až tři roky jsou skoro bezelstné. Má to i své temnější stránky, protože chtějí a dávají najevo, cokoli cítí. Ale je to inspirace pro náš dospělácký, civilizovaný svět.

4. Můžete utěšovat a konejšit.
V dospělém světě nemáte každý den možnost být za hrdinu, skálu, o kterou se někdo může opřít i konejšivou náručí, kde se mohou schoulit. Pro děti tímhle vším jste bez ohledu na to, jak mizerně se cítíte. Stačí je pochovat v náručí.

Pokračování příště

Jak jsem se zamiloval

Už je to nějaký pátek, co se mi to stalo naposledy. Ale teď to přišlo s o to větší silou. Potkali jsme se náhodou na internetu přes video na Youtube. Stačil jediný klik mimo mé obvyklé sportovní kanály, co sleduji. Velký Bratr Google asi ví, co má nabízet v doporučených videích, protože za normálních okolností bych rozhodně na tento typ lidí neklikal.

A pak se to stalo. Jako blesk z čistého nebe. Během 3 dnů a nocí audio-video seznamování jsem byl beznadějně ztracen.V hlavě mi pořád zní jeho slova a melodie jeho hlasu. Ano, je to muž. Úžasný mladík, který mi prostě učaroval.

Jmenuje se MIKA. Doposud jsem toto jméno znal z knihy Egypťan Sinuhet a pak trochu v záživnější verzi jako kapelu Waltari.

Obvykle hudbu neposlouchám nějak cíleně. Což je asi škoda. Mohl jsem se zamilovávat mnohem častěji. Ale na druhou stranu jsem nikdy nebyl skalní fanoušek čehokoli a stádnost příznivců je mi celkem cizí.
Znamená to, že mám jen velmi povrchní přehled o populární hudbě, který se omezuje na to, co občas zaslechnu v rádiu. Kdybych se o hudbu trochu více zajímal, tak by mě vůbec nepřekvapilo, že Mika měl své největší hity už v prvním albu, kterým (prý podle kritiků) uhranul celý svět jako osvěžující kometa.

Bylo pro mě tedy velkým překvapením, kolik písniček tak trochu znám nebo jsou mi povědomé. Potud OK. To se stane. Ale já jsem v poslechu a sledování videí začal fičet jako náctiletá holka a ten chlápek mi přijde naprosto úžasný. Nejraději bych ty písničky poslouchal pořád. Pak jsem sledoval jeho rozhovory. Málem jsem spadl pod stůl, když jsem objevil, že bydlel jako dítě ve Francii a mluví plynně francouzsky. Zbožňuji jeho interview i jeho podivně skákající taneční kreace (což se prý správným chlapům dle recenzentů líbit rozhodně nemůže).

Začal jsem jeho tehdejším největším hitem Relax a říkal jsem si, co asi tak dalšího mohl natočit, když o něm nyní ani pes neštěkne. Ó, jak jsem se jen mýlil (resp. jak neznalý ignorant jsem byl).
http://youtu.be/RVmG_d3HKBA


Pak jsem viděl klip Elle me dit
http://youtu.be/NiHWwKC8WjU


Vůbec jsem netušil, že MIKA je také autorem písně Happy Ending. To už jsem mu beznadějně propadl.
http://youtu.be/oFkSMHle8-M


a další a další..

Trochu mě udivilo, že obdivné příspěvky u jeho videí píší adolescentní holky a gayové. Na chvíli jsem zapochyboval o své výlučné heterosexuální orientaci, protože mi to samotnému přišlo trochu divné, jak jsem se choval. Jsem poměrně racionální člověk a showbiz (zejména herci a hudebníci) mi nijak obvykle neimponují. Takže si prostě užívám své období hudební zamilovanosti :-)

Proč?

Už je to tady. Přišlo období otázek "proč"?

Jak asertivně přivést tátu k šílenství
Táta: Pojď jíst.
Syn: Proč?
Táta: Abys byl silný a hodně rostl.
Syn: Proč?
Táta: Když budeš silný a budeš růst, tak například uneseš větší hračky a dosáhneš nožičkama na šlapací kolo.
Syn: A proč?
Táta: Jak proč? Vždyť jsi chtěl unést větší hračky a chtěl jsi jezdit na novém kole a nemohl jsi. Tak proto. Syn: A proč?
 Táta: Prostě proto.
 Syn: A proč proto?
 Táta: Prostě proto a když nebudeš jíst nebudou pohádky a půjdeš okamžitě spát!
Syn: Proč?
Táta: říkám ti, nech toho!

  Proč chodím do práce
 Syn: Táto, kam jdeš?
 Táta: Do práce.
 Syn: A proč?
 Táta: Abych vydělával peníze.
 Syn: A proč?
 Táta: Abych za ty peníze mohl koupit různé věci. Lízátka, chleba, boty, hračky, zmrzlinu.
 Syn: A nanuk taky?
 Táta: Nanuk taky.
 Syn: A co děláš v práci?
Táta: (se zamyslí a je mu blbé, že chodí do práce jen, aby vydělával peníze) Abych zlepšil svět, ve kterém žijeme.
 Syn: A proč?...

Letní výzva č. 2 - šaty bez ramínek

Update letních výzev.
Zdá se, že pánové si sprchování vzali k srdci a myjí se alespoň 2 týdně :-)
To některé ženy tvrdošíjně trvají na tom, že budou své zpocené nohy dávat na protější sedačky v MHD. Paní nebo slečna cca 25-28 let. Krásný účes, halenka na slavnostní příležitost, luxusně vyhlížející malá kabelka, dlouhé černé kalhoty...a vyzuté nohy vystrčené na protější sedačku. Asi jsem už ve fázi prudiče přicházejícího do středního věku, ale neudržel jsem se, schválně jsem přisedl a řekl jsem jí, že to snad nemyslí vážně a jestli by ty nohy nesundala dolů.

A teď k výzvě. Zdá se, že pěkné ženy s pěknou postavou či alespon některými částmi postavy vypadají skoro ve všem šik. Některé kusy oblečení bohužel nejsou určeny všem ženám. Obdobně jako kamaše nebo legíny, tak i šaty bez ramínek opravdu nejsou sexy a pěkné na všech postavách. Myslím takové ty šaty, jak končí nad ňadry a nedrží je žádný další podpůrný mechanismus ve formě šňůrek či popruhů. Proto tato výzva, kdy raději šaty bez ramínek nenosit (nevypadá to opravdu dobře):

1. Ženy s malými nebo skoro žádnými ňadry - šaty se neustále sesouvají dolů. Měly by se vidět, jak každých cca 15 sekund vytahují šaty nahoru, aby pořád nepadaly. Tento rutinní pohyb dává veškeré eleganci a sexy pohledu totálně na frak.

2. Šaty, které mají ochablou gumičku a nepomáhá jim ani neustálé pravidelně popotahování. Lepší jsou ty, kde je opora v kosticích nebo nějakém drátěném systému či co to je a drží to.

3. Ženy s příliš velkými prsy, která si oblečou příliš malé šaty v oblasti ňader. Šaty asi nepadají kvůli tomu, že nemají žádnou oporu, ale svezou se dolů naopak proto, že objem ňader ponořených do malého prostoru vytváří vztlakovou sílu, která prostě potřebuje stejný prostor a objem jako je ponořená část tělesa (a nyní mohu vrátit vysvědčení ze ZŠ).

4. V naprosto nevhodných situacích - typicky při nějaké manuální práci, kdy je potřeba různých pohybů, předklánění se, nošení různých věcí apod. Tyto šaty jsou buď pro slavnostní příležitosti, vč. zkoušek ve škole, kde je potřeba zapůsobit na učitele anebo pak vysloveně letní s gumičkou k vodě. Ale ani jedny nejsou určeny k hopsání s míčem a upřímně řečeno i diskotékové tance v těchto šatech, které měly původně elegantní a sexy,  se pak zvrhnou v neustálé držení padajících šatů, kdykoli paní dá ruce v radostném opojení nahoru. Na druhou stranu kolemjdoucí muži na lovu to rozhodně zaregistrují. Mně osobně to ovšem přijde trochu vulgární.

6. Další případ, kdy je vyloženě nerozum mít na sobě šaty bez ramínek, je situace, kdy máte nákup v jedné ruce, kabelku v druhé ruce a běžíte třeba na tramvaj. Vše se houpe a skáče. Za normální situace se majitelka elegantních sexy šatiček vrací k bodu č. 1 nebo 2 a pokouší se horní část popotáhnout nahoru. Jenže už má plné ruce...

7. Postmoderní doba kombinuje zdánlivě neslučitelné žánry a situace. Jednou z nich je i žena, která si vykračuje v šatech bez ramínek a na zádech má krosnu či jiný pořádný batoh. Batoh samozřejmě zneužívá situace a jak je nalepený zezadu na záda ženy, tak při každém zhoupnutí posouvá směrem dolů i okraj šatiček bez ramínek. Je to od batohu zákeřné a šovinistické. Ale od té ženy to zase není zrovna chytré, kombinovat tyto dva  módní prvky.

Mladší já

Ještě před pár dny jsem si připadal mladý. Tak o deset až patnáct let. Navíc jsem restartoval svůj oblíbený sport a byl jsem schopen porážet kluky právě o těch patnáct let mladší. Což ještě posílilo mé poměrně slušně vysoké sebevědomí. Ale asi to bylo jen takové vzedmutí. Pořád vidím vrcholové sportovce, kterým se říká veteráni (ve 34 až cca 40) a podléhám nějaké iluzi, že bych byl i po 40ce schopen nějakého výkonu. Aby nedošlo k mýlce. Neporážel jsem mladíky díky své fyzické síle, ale díky zkušenostem a odolnější psychice. Kdyby mi některý z těch testosteronových mladých granátů dal facku, tak udělám 3 kotouly vzad a vstanu za 3 minuty. Deprese se ještě zvětšila, když jsem začal popadat dech po výšlapu do 3. patra poté, co nejel výtah. Cílové 4. patro jsem sledoval zespodu a trapně jsem zdolal poslední schody rychlostí horolezců, kteří lezou posledních pár metrů na Mount Everest (pravděpodobně ta jejich rychlost je x-krát větší). Jako bývalého vítěze různých soutěží v běhu, skákání a jiných podivných tělocvičných aktivit mě to dosti vystrašilo.

Jak si tak čím dál více přemýšlím o svém nenadálém fyzickém úpadku a jedu metrem, tak koukám, jak do vagonu vstupuje štíhlý mladík. Nejdříve jsem ho viděl spíš zezadu a z boku. Pak se otočil. Málem jsem upadl. Vypadal skoro stejně jako já. Samozřejmě před takovými 25 lety. Štíhlá postava. Husté černé vlasy. Snědá barva kůže. Ale hlavně mi byl šíleně podobný v obličeji. Musel jsem se ovládat, abych na něj necivěl a nevypadalo to blbě. Legrace je, že tuhle představu mladistvé svěžesti jsem měl do nedávné doby bez ohledu na věk a pravidelný pohled ráno do zrcadla. Člověk se musí podívat až na fotky, aby viděl, že se změnil. Anebo potkat své já mladší o dvě desítky let. A pak se podívat do odrazu okna a vidět se v současné realitě. To, co jsem viděl, nechci popisovat (samozřejmě, že to není tak strašné, ale v porovnání s tou mladistvou svěžestí mého mladšího dvojníka, to je špatné).

Jedno poměrně fungující psychologické doporučení říká, že jsme do velké míry takoví, jací se vidíme. Nahlížíme-li na sebe jako na krásné, chytré a přitažlivé bytosti hodné lásky a hodné kvalitních partnerských protějšků, tak náš život prostě takto funguje. Akorát je k tomu potřeba nezaobírat se se fotkami z mládí, začít víc cvičit a až se to zlepší, tak si začít dokazovat, že na to ještě mám. Klasická krize středního věku a blbnutí se blíží. Ještě že jsem opustil akademické prostředí a nemusel tak odolávat pokušení s mladšími dívkami. Po zlepšení fyzické kondice si zajdu změřit síly s vysportovanými mladíky a bude vše OK. Intelektuální kecy v pracovním prostředí jsou sice fajn. Ale naše kultura hodně pomíjí fyzické potřeby mužů. Alespoň že existují bezpečné sportovní náhražky boje a nazýváme to soutěžení.